Fejeton: Jak se zdokonalovat

Věk internetu a elektroniky je dobou neustálého zdokonalování. Nesnese nejmenší ustrnutí a neposkytuje žádný oddych. Řítí se kupředu kosmickou rychlostí.
Jenom pražské tramvaje se nikterak nezměnily. Jezdí dál svým vyrovnaným, poklidným a osvědčeným tempem, nenechávaje nikoho na pochybách, že jakékoliv kvaltování je pro uštvaného cestujícího nevhodné, neboť dávno staří latiníci říkali: Pospíchej pomalu. A díky ničivým povodním letošního léta neposkytují ani náznak nejmenšího pohodlí, praskajíce pod náporem klientů ve švech.
Již kdysi Jiří Guth - Jarkovský stanovil pevná pravidla jak se chovati v pouliční dráze. Je mu samozřejmé, že do vozu se nastupuje tehdy, až všichni cestující vystoupí, výstup a nástup se děje rychle, nikdo se s nikým nebaví. V tramvaji, v autobuse nebo omnibusu, píše, nelze dbáti obřadnosti. Podotýká však, že pán ochotně postoupí místo dámě a lidem starým a patrně chorým, třebaže nemusí. Neboť místo je placené! Dokonce tvrdí, že pokud do vozu nastoupí společně slečna s matkou a babičkou, slušně vychovaný džentlmen nabídne volné místo k sezení nikoliv slečně, ale babičce… Pravidla slušného chování jsou pro Gutha - Jarkovského provždy pevně stanovena a nelze je svévolně porušovat.
V době internetu se každý touží zdokonalovat. Touha po dokonalosti, harmonii a kráse je pravděpodobně geneticky zakódována v lidské povaze. Mám pochopení pro mladé lidi. Dívka začtená do módního žurnálu nevidí, neslyší. Jak může sličný jinoch vnímat okolí, když si soustředěně procvičuje umění posílat esemesky a navíc je plně zaujatý poslechem rockového koncertu? Můžete od něj někdo chtít, aby postřehl, natož vnímal ke katastrofě směřující situaci? Zdokonaluje se! Na tramvajové tyči z posledních sil visí a křečovitě se zmítá tělo „vetché stařeny nad hrobem“ a její oči marně hledají místo k sezení. Statný pán, mylně se domnívajíc, že je morální autoritou, rázně sjednává nápravu. Káravým hlasem na lelkující a nevychovanou mládež mohutně zvolá: „Nestydíte se! Copak nevidíte tu starou dámu, že si potřebuje sednout!“ „Tak ať nás ta paní o to slušně požádá,“ zní lakonická odpověď. „My ji pustíme!“ Pravda bývá krutá. Zcela šokovaný padesátník urychleně opouští vůz elektrické dráhy, aby se z tvrdě udělené lekce společenského chování nenápadně vzpamatoval v nejbližší restauraci nebo útulném hostinci. Byla to jeho chyba! Nečetl Společenský katechismus. Tam jasně stojí: „Starší dáma, která vystrčí chlapce z jeho zaplaceného místa způsobem ne právě přívětivým a zasedne tam sama, nechová se slušně! Měla chlapce zdvořile požádati. Sotva by ten hošík nevyhověl, a ne-li, pak by neslušnost padla teprve na jeho hlavu…“
Chápete, jaká velká témata k mravnímu a společenskému zdokonalování nám poskytuje pražská hromadná doprava? Zdokonalovat se můžeme třeba v umění kulinářském, ve zkrášlování zahrady, v barevnosti a exotičnosti účesu, ve vázáni ikebany, v přípravě jednohubek a mňamek… Nikde jsem však nezahlédl jedinou zmínku o vnitřní kráse člověka a o mravním zdokonalování sebe sama... Mravní krása nikoho nezajímá. Chápete vůbec proč? Ona totiž není na první pohled vidět…

Hugo Schreiber

Zveřejněno: 12.11.2002 – support@publix.cz
Vytisknout