Fejeton : Jsou kreativci elitou národa?

Svého času se pátralo po tom, kdo vlastně dal vzniknout sametové revoluci. Byla to dohoda Bush – Gorbačov? Spřáhl se Václav Havel s Jakešem? Bylo to již v Sionských protokolech? Podle doktora Sládka v tom pochopitelně jeli Němci, Židi, cikáni a zejména rómští baroni.
Nic z toho není pravda. Revoluci zaplatily firmy vyrábějící dámské vložky, prací superprášky a šampony proti lupům za podpory výrobců řasenek.
A nastal zlatý věk kreativců. Zajisté se v reklamních kancelářích vyskytovali i dříve, pouze se jinak jmenovali, stejně jako se zdravý selský rozum začal nazývat „nouhau“.
Proti prvorepublikovému Re-klubu a panu ing. Solarovi byli trochu jiní, ale i doba je jiná. Již se nevyžaduje, aby na první pohled bylo jasné, co inzerující firmy prodávají. Objevily se milé blonďaté holčičky, které kradly z aut lidem čokoládu, i nenažraný tlouštík, šidící svého sýrového dobrodince.
Vyskytuje se i dvojice zdánlivě rozumných lidí v produktivním věku, která se směje, samozřejmě digitálně, a propaguje jakési technické spojení s celým světem. Vždy čekám, že se po nich objeví pan profesor Hőschl, aby upozornil na to, že Čína neprodukuje jen plicního zákeřného vira, ale i jeho bratrance napadající mozek, jehož symptomy právě předvedl.
Připomnělo mi to jednu z přednášek psychiatra pana profesora Vondráčka, před níž vystoupil perfektně oděný pán a sdělil studentům, že proti americkému imperialismu třeba nekompromisně bojovat. Řekli jsme si: Pan profesor musí...
Když přišel, zeptal se, co o tom soudíme. Slíbili jsme mu, že imperialistu nenecháme na pokoji.
„Je to můj pacient a trpí paranoidními bludy,“ pravil. „Příště budeme mluvit o senilních demencích.“
Na jedné z mých oblíbených rozhlasových stanic se vyskytuje jistý pan Kadlec, který vždy uhádne, že správná soutěžní odpověď zní: „Koniklec“. Pečlivě ho poslouchám a čekám, kdy se splete a řekne: „Růže z Jericha“ (viz Jaroslav Hašek: Dobrý voják Švejk).
Zcela zvláštní kapitolou jsou billboardy u silnic. Nedávno jsem jel jako spolujezdec po dálnici a sledoval na stopkách, kolik mám času na přečtení textu a pochopení obrázku. Vycházelo to v průměru na dvě vteřiny. Jako řidič bych neměl mít ani milisekundu. Výsledek: objednatel vyhodil tedy za ne právě levný produkt peníze. Je to jeho věc a není. Odneseme to my, protože je to výborný daňový odpočet.
Také se dost divím, že jsem dosud živý, neboť nekupuji žádný z podpůrných léků, které mi dodají zinek, chrom, železo, šťávu z aloe a vitamíny, jaké se v přírodě ani nenacházejí. Také bych měl mít potíže se stolicí, pakliže nekonzumuji projímadlo XY. Závidím té dámě, která po jeho požití večer poskakuje druhý den ráno se šťastným výrazem ve tváři po schodech. Takové každý zaměstnavatel zvýší okamžitě plat. Další poskakující paní po schodech je starší dáma, která původně měla málo vápníku, ale nyní díky zázračnému preparátu ho má na rozdávání, což neopomene za mírný honorář sdělit televizním divákům. Nelze než citovat Boženu Němcovou: Šťastné to ženy.
Kdo se nevyskytuje v televizi, jako kdyby nebyl, právě tak jako pachole bez posledního modelu plínek. Tak suroví vrazi se budou hájit u soudu tím, že jejich mládí bylo trudné, neboť rodiče je do nich nebalili, a jsou tudíž beztrestní.
Jak se zbavit přebytečných kil? Velmi snadno! Známé národní boubelky na sebe něco nalepí či popijí zázračný mok a kilečka mizí, ačkoli to odporuje teorii o zachování hmoty. V malé chvíli je z nich žabec, který právě úspěšně složil maturitu.
Mylně jsem se domníval, že na hubnutí je nejspolehlivější nešťastná láska. Vyvedla mne z toho přítelkyně rubensovských proporcí. „Postihne-li mne něco podobného, sednu si k lednici a žeru a žeru...“
Nádherné to bývaly doby, kdy se propagovaly závěry sjezdů a pan Vajíčko z předlistopadové televize vám sdělil, že prací prášek je na praní. Šoty na mandarinky se nevysílaly, protože jejich součástí by musel být návod, jak a kde získat devizový příslib.    

-drH-

Zveřejněno: 12.10.2004 – support@publix.cz
Vytisknout