Fejeton: Liborovo dubnové zrcátko

Ahoj, zdravím všechny, jak se máte? Já se zatím neúspěšně už měsíc snažím probrat z doživotního traumatu, který mi způsobil, nechtěně, alespoň doufám, jeden pán, zhruba tak ve středních letech, ale abych nepředbíhal, vydejte se se mnou hezky pěkně na začátek...
... bylo krásné středeční dopoledne, jako kteroukoliv jinou středu jsem seděl v kanceláři a cosi jsem ťukal do počítače. Jen občas jsem odvrátil hlavu a díval se přes prosklené dveře ven, abych na chviličku dal odpočinout svým očím. Venku bylo krásně, kupodivu svítilo i sluníčko. Podle kručení v žaludku jsem poznal, že se kvapem blíží dvanáctá hodina, a tak jsem rukou zapátral v batohu a po chvíli už jsem vytahoval čínskou kuřecí polévku. Vlastně ani nevím, jestli byla kuřecí, mám pocit, že tyto polévky chutnají všechny stejně a pokud si nepřečtete příchuť na obalu, nemáte jinou šanci, jak to poznat. Přípravu vynechám, protože je celkem nenáročná, a jedna opařená ruka není až zase tak zajímavá. Tak už se skláním nad horkým talířem, ze kterého se krásně kouří, a lžící brázdím mezi nudlemi sem a tam. Opět odvracím hlavu směrem ke dveřím, a najednou mé bystré oko zaznamenává jakousi postavu, která se zastavuje před našimi dveřmi. Pokouším se onu postavu identifikovat. Využívám našich úžasně matných skel, přes která je krásně vidět ven, ale opačně již nikoliv. Jedná se o muže tak ve středních letech a jeho podivné chování mi nedalo, abych z něho mohl spustit oči. Jen na oko si čte vyvěšené informace a chvíli co chvíli se nenápadně rozhlíží na obě strany, nejde-li snad někdo. Hlavou se mi točí kolotoč záhadných myšlenek. Zloděj, pomyslím si. Ale proč? Co by si tady vzal? Vždyť kromě mě tu nic zase tak cenného není. Už žádné otázky, na nic nečekám, pomalu vstávám od stolu, mé oči pozorně sledují onu podivnou osobu. Židle mírně zavrzala. Ani nevím, kde se najednou vzalo tak silně ubíjející ticho. Jediné, co vnímám, je tlukot mého srdce. Chtělo by to nějakou zbraň! Při této myšlence v dlani pevně svírám od polévky mastnou lžíci.
No co, zkuste se břinknout lžící do hlavy, docela to bolí, a proto se lžíce stala pro nejbližší okamžiky mojí věrnou přítelkyní v boji proti zločinu. Je to skvělý parťák, vím, že i v těch nejdramatičtějších chvílích zůstává chladná. Malými krůčky podél zdi se pomalu přibližuji ke dveřím. Napětí stoupá, v mé křečovité ruce se potí už i lžíce, mastná kapička mi dopadá na ponožku. Jak asi tohle všechno dopadne? Muž venku na nic nečekal a okamžitě mi dal odpověď na mou nevyřčenou otázku. Opět se ohlíží, nejprve vlevo, vzápětí vpravo. Vytřeštěnýma očima sleduji, jak jeho ruka mizí pod bundou za jeho zády, aby se v zápětí vynořila s jakýmsi černým předmětem. Pán udělal krok dopředu a zčista jasna se začal česat. Uf, jaká úleva se mě zhostila, nicméně hned, jak jsem se nadechl, musel jsem se začít smát. Muž v tomto okamžiku vůbec nevypadal nebezpečně, ba spíše naopak. Česání hřebenem pravidelně střídal s uhlazováním vlasů lehce olíznutou levou rukou. Vše prováděl velmi precizně. Byl si jist, že zleva ani zprava ho nikdo nevidí, ale co zepředu?!
Když nad tím vším tak přemýšlím, uvědomuji si, že to pomyslné zrcadlo je tady k dispozici nejenom pro naše tělo, ale i duši. Jak s ním naložíme, je na každém z nás. Můžeme ho křivit, aby obraz v něm byl pro nás přijatelný a nás to nebolelo. Také je možné začít měnit obraz v zrcadle, respektive jeho zdroj – už jen tím, že se budeme více usmívat. Tahle cesta bolí, ale...
Ta první nás naučí milovat zrcadlo, ta druhá člověka v něm.
Na závěr ještě musím připojit omluvu již tolikrát zmiňovanému pánovi. Už vím, že nejste rebel, pane, a až příště půjdete zase okolo nás, zkuste vejít dovnitř, vždyť my tu také máme zrcátko...

Libor Markken

Zveřejněno: 16.04.2004 – support@publix.cz
Vytisknout