Fejeton: Na veselejší notu


Blížící se jaro poznám podle vůně ranního vzduchu, švitoření ptáků, pupenů magnólie na náměstí Míru, podle světla, které je v hluboké zimě zabarvené do ledové běli a taky trochu do modra, zatímco v předjaří se začíná vybarvovat do jasné žluti. Dalšími posly jsou ošatky sněženek, rozepnuté kabáty a prostovlasé hlavy. Ovšem naprosto neklamnou známkou jara je pro mne zahrádka u kiosku s poetickým názvem „U rozšafné kozy“. Stánek je postaven na strategicky velmi výhodném místě; křižuje se tu mnoho cest a zastávky autobusů jsou coby kamenem dohodil. Ale v zimě jsou přesto stolky bezútěšně opuštěné a jen tu a tam lze zahlédnout žíznivého nešťastníka, ťukajícího na zavřené okénko. S nastupujícím jarem je všechno jinak. Okénko je pohostinně otevřené a u stolků se střídají pánové v kravatách i montérkách. Od časného rána popíjejí své pivko, diskutují nad výsledky fotbalové ligy a i nad stavem světa. Zde se stírají rozdíly věku i profesí, panuje tu přátelství a pohoda i přesto, že se debatní kroužek někdy v názorech neshodne. A je zřejmé, že jako start do pracovního dne není tekutá snídaně u kiosku (zvlášť pro jedince konzumaci zvyklé) právě špatný nápad. Nedávno, když „můj“ autobus zastavil na zastávce, pár metrů od výše uvedeného pohostinského zařízení, vklopýtal do něj člověk, který si zcela nepochybně takový start dopřál. Jeho usměvavá tvář, povolená kravata a zvláště neklamný pivní odér, přebíjející hravě všechny ty „poissony“, „bosse“ či „addidasy“, toho byly naprosto přesvědčivým důkazem. Dobrá nálada z něj tryskala na všechny strany. Kupodivu, odezva cestujících by se dala nazvat velmi vlažnou. Náš lid bývá k osobám povzbuzeným kapkou alkoholu sice velmi tolerantní, většinou pln úsměvného pochopení, ale v ranním autobusu se takový člověk stává páriou. Protože cestovat do zaměstnání je přece vážná věc. Ani jaro s jeho přísliby a nadějemi není ve tvářích lidí příliš znatelné. Jak by také – někteří čtou ranní tisk, a tam vskutku nenaleznou mnoho radostných zpráv, další se zahalili do chmur nad stavem světa, společnosti, stavem manželským či stavem svého konta a zbytek hledá něco, na čem by jeho zrak spočinul s trochou zalíbení. Silnější polovina lidstva má v tomto směru výhodu, protože není celkem nic divného, když se muž upřeněji zadívá na cizí krasavici. Ženám, zvláště těm od „vyššího středního věku“, nezbývá nic jiného, než zírat například v metru na panely s reklamou či s poezií pro cestující. Reklamu nechám stranou, ale veršíky, které jsou cestující veřejnosti předkládány, většinou duši nepotěší. Pokud si vzpomínám, jediné verše z této „Sbírky DP Metro“, které mne rozveselily, byly Trychtýře…
A tak se mi v hlavě líhne trochu kacířská myšlenka. Zda bychom se všichni zrána neměli občas, alespoň pomyslně, zastavit „U rozšafné kozy“…

Eva Vlachová

Zveřejněno: 09.04.2003 – support@publix.cz
Vytisknout