Fejeton: Nekonečný příběh

Nedávno jsem volala do „své“ knihovny (předesílám, že se nejedná o Knihovnu na Vinohradech!). Nějak jsem totiž nestihla vrátit čtivo a chtěla jsem prodloužit lhůtu. Knihovnice byla chladná jako arktický ledovec. Přineste, zaplaťte pokutu a pak se můžeme bavit dál. Chápu, jsou určitá pravidla, ale stejně mi to přišlo trochu líto. Do knihovny totiž chodím už několik desetiletí (i když ne právě do této), a stalo se mi poprvé, že bych půjčené knihy nevrátila včas. Takže jsem se dětinsky naštvala a řekla si, když vy takhle, tak si už nic nepůjčím. Okamžitě poté, co jsem vstoupila do kouzelného prostoru plného knih, mi došlo, jak ukvapený závěr jsem udělala. Vzpomínky se na mě navalily a opět jsem viděla malou, vyplašenou holku z venkova, kterou z bezpečné zahrady malého domečku přesadili do velkoměsta. Byla jsem samotářské dítě a zatímco sestra měla kolem sebe spoustu kamarádů, mými přáteli byli nejprve Karafiátovi broučci, později děti z Bullerbynu, trosečníci z Vlaštovky a děti kapitána Granta. Město bylo pro mě nepřátelským územím, se kterým mě smiřovala pouze spousta obchodů s knihami a taky knihovny. Ač jsem byla tak plachá, že mi nákup v mlékárně působil žaludeční obtíže, průkazku do knihovny jsem si vyřídila sama. Což je důkaz, že když člověk něco opravdu moc chce, překoná sám sebe. Knihovnice tehdy určitě překročila pravidla – průkazku mi vydala i přesto, že jsem přišla sama. Možná ve mně rozpoznala zárodek fanatického čtenáře. Vám, stejně zasaženým virem čtenářským, nemusím nic vysvětlovat. Krásné prázdniny, prožité převážně na rozpálené střeše garáže ve společnosti verneovek – však také, kde byste chtěli číst Pět neděl v balóně, než někde ve výšce. Podvečery na schůdkách od půdy s Janou Eyrovou, marodění se Třemi mušketýry, nebo hodina účetnictví s Černými barony pod školní lavicí.
S nástupem počítačů mnozí předpovídali soumrak knih. Ale věřte, že u starého Johna se ještě stále scházejí Forsythové, podivný úsměv paní Bovaryové okouzluje ctitele a na Větrné hůrce se vítr neutišil. Ještě můžeme v koutku plakat s malou Dorittkou, trpět s Jeanem Valjeanem nebo se smát se Saturninem. Putovat pouští a pralesem, či lesem křížů a tázat se: Quo Vadis? Noc v Bombaji je pořád stejně horká a stařec znovu a znovu vyplouvá na moře. Možná, že právě teď se někdo z vás projíždí posledním kabrioletem, putuje s Rámou nekonečným vesmírem, nebo tuhne zděšením nad Sofiinou volbou. I pro vás si Sherlock Holmes zapaluje dýmku, Schliemann objevuje Tróju, šumějí lesy a znějí portugalské sonety.
Knihy mají v sobě podivuhodné kouzlo. Žádný text na obrazovce počítače nemůže vonět tiskařskou černí, nemůžete se s ním schoulit do ušáku, neuslyšíte šustění obracených stránek. Knihu také zřídkakdy vyhazujeme, je to, jako bychom chtěli zahodit lidský osud.
A čistě osobní poznámka na závěr. Možná právě ve vaší knihovně je zasunutá stařičká malá knížka s původně černými deskami. Erbenova Kytice spolu se sebranými spisy Čelakovského. Listy v ní byly zažloutlé už tehdy, kdy jsem z ní při hodině matematiky hltala horror o Záhořově loži. Byla jsem přistižena a kniha mi byla odebrána. Už jsem ji nikdy neviděla. Vězte tedy, že je moje a že jsem si kvůli ní už vytrpěla dost. Poznámka v žákovské, trest od rodičů, a to nejhorší nakonec – už nikdy jsem to Záhořovo lože nedočetla…



Eva Vlachová

Zveřejněno: 22.03.2004 – support@publix.cz
Vytisknout