Fejeton: Nepříjemné podobenství

Tak jsem slyšela, že se opět přemnožili potkani a krysy a že nás (tedy vlastně je), čeká deratizace. Hlodavci roznášejí nepříjemné choroby a jejich hubení je samozřejmě v obecném zájmu. Dokonce se mi ani nedoneslo, že by se proti němu zvedla vlna nevole z tábora ochránců zvířat. Ovšem existují i výjimky. Nedávno jsem se dozvěděla pro mě naprosto neuvěřitelnou věc. V Praze 2 žije paní, která tato zvířátka krmí... Těžko říci, co ji k takovému veskrze zvláštnímu, a v konečném důsledku lidské společnosti škodlivému koníčku, přivedlo. Osamělost či soucit se zavrženými? Revolta proti zaběhnutému pravidlu nebo jakýsi pocit sounáležitosti? Faktem zůstává, že myši, krysy a potkani jsou souputníky lidstva už od věků. A možná máme s nimi více společného, než bychom si přáli. Například i my se uchylujeme často do podzemí, přestupy metra se stávají, i když si to nechceme připustit, téměř stokami. Nemyslím tím, že by byly tak špinavé a páchnoucí. Obrazně řečeno jsou stokami naší nenálady, spěchu, podrážděnosti, nervozity a někdy i zloby. Procházejíce jimi, neneseme s sebou jen aktovky s lejstry, nákupní tašky, batohy či kufry, ale jsme také obtíženi starostmi a bolestmi, sny, radostmi, láskami i nenávistmi.
A jak rychle se naše individualita mění ve stádnost, jsem si uvědomila v okamžiku, kdy jsem spolu s chvátajícím davem přestupovala z metra trasy C na trasu A. Klapot jednotlivých podpatků se slil v dupot, zakašlání jednoho vyvolalo záchvat dusivého kašle i u dalších. A v tom se ozval táhlý zvuk flétny. Jako by krysař za sebou vedl stádo krys… Ale nebyl to onen neprávem opovrhovaný muž, to slepá dívka hrála na flétnu smutnou píseň. Náhle mě přepadla neodbytná představa. Končetiny nás všech se v mžiku proměnily v krysí a potkaní nožky, záda se ohnula ve hřbety a obličeje se protáhly do hlodavčí podoby. A lidský dech se změnil na zvířecí funění.
Z proudícího davu, který mi v tom okamžiku tak silně připomněl krysí exodus, se občas vynořila lidská ruka a do košíčku cinkla mince. Za povšimnutí stojí, že dívka, vědoma si svého handicapu, měla košíček navlečený na paži. Snad aby krysám mezi lidmi nedala příležitost k lupu. Hlas flétny pomalu umlkal, z cupajících krysích tlapek se opět staly podpatky lidských bot, funění se proměnilo v lidský dech.
V tu chvíli mě napadlo, zda nad námi nebdí jakýsi Velký Deratizátor a nepozoruje s nechutí a odporem naše hemžení tady na Zemi. A zda se čas od času také neuchyluje k plošné deratizaci. Zemětřesení, povodně, dlouho-trvající sucha a epidemie – to vše má ve své moci. A může to použít tak, jako my lidé po-užíváme jed na hubení hlodavců. Ale pokud existuje, neměl by s námi mít moc práce. Války a nenávist si lidé na sebe vymysleli sami.

Eva Vlachová

Zveřejněno: 04.03.2002 – support@publix.cz
Vytisknout