Fejeton: O prvomájových náladách…

Jako mnoho dalších dnů, má i první květen v roce své specifické postavení. Mohutným prvomájovým oslavám s povinnou účastí pracujícího i nepracujícího lidu snad už definitivně odzvonilo. V myslích většiny lidí trůní První Máj jako „svátek pracujících“ nebo jako „den volna navíc“, pro senzitivnější jedince začíná tímto datem „měsíc lásky“. Existuje však i jiný důvod, kterým byl první květen zajímavý pro nás – obyčejné žáky střední školy. Jakožto studenti gymnázia jsme se za totality na 1. květen vždy těšili. Nelákala nás pestrobarevná mávátka či transparenty s údernými hesly, ani jsme nebyli nadšeni z pěších pochodů, které vedly z okrajových částí města na centrální shromaždiště, kde celý spektákl pro minimální počet herců a maximální množství diváků vrcholil.
Pro nás měl 1. máj zcela jiný význam; datum bylo přímo magické, neboť se otvíraly zahradní restaurace. Ano, právě tento den bylo možné poprvé v roce popíjet pivo pod širým nebem a naplno vnímat nejen jeho lahodnou nahořklou chuť okořeněnou jarním povětřím, ale i barvu nazlátlého technologického zázraku, která byla v nedokonale osvětlených lokálech vždy zkreslená. Ano, tímto okamžikem jsme vylezli z Platónovy jeskyně a spatřili svět venku. Seděli jsme na Kampě na žlutočervených skládacích židličkách, vychutnávali smíchovskou desítku a divili se, jak někdo může oslavovat práci a myslet to vážně (dle sv. Augustina je práce pro člověka trestem), vedli zapálené debaty, pozorovali hezké slečny, jež okolo našich vratkých posedů přecházely, a v myšlenkách se usídlovala čirá radost z bytí.
Následující den jsme však byli sraženi z piedestalu veselí, neboť jsme z výše uvedených důvodů chyběli při závěrečné kontrole přítomnosti během spontánních ovací pod tribunou. Obvyklým výmluvám (ztraceni v mase dělnictva, nevolnost, ergo odchod s nutným doprovodem apod.) zkušení pedagogové nevěřili, byli jsme pokáráni, někteří i bumážku s napomenutím obdrželi, ba i rodiče byli informováni o našem nezodpovědném chování. „Hlavně musíš být vidět, ty pitomče!“ – soptila matka jednoho spolužáka, zkušená průvodová harcovnice. Nedodržení základních pravidel konspirace se později vždy vymstí… Žádný z pozdějších rádoby svátků práce pro mě už nebyl takový, jako ty dva v prvních letech gymnázia, kdy jsme ho po útěku z oficiálních radovánek slavili soukromě v zahradní restauraci. Naše „slavení“, bylo radostné a bezprostřední. Byli jsme schopni se od celého svátku pracujících osvobodit a jeho potenciál (volno) využít ve svůj prospěch měrou vrchovatou. Tyto dva první máje jsou v mých vzpomínkách sice malým světlem, ale toto světélko svým jasem vymazalo celou následující šedivou posloupnost prvomájových průvodů. Uvědomuji si, že lidská paměť je milosrdná, filtruje spolehlivě nepříjemné zážitky a naopak dává vyniknout těm výjimečným. Jistě to tak funguje i v tomto případě. Přesto vzpomínám.   

Zíval

Zveřejněno: 22.05.2002 – support@publix.cz
Vytisknout