Fejeton : Obyčejný symbol


Zase je listopad. Národní třídou se natahují od Vltavy chapadla mlhy. Tramvaj, přijíždějící přes most z Újezda, se z nich vynořuje jako přízrak. Časné ráno, tma a lezavý chlad nejsou zrovna ideálními podmínkami na procházku. Přesto vystupuji u Národního divadla, je brzo a do práce to v pohodě stačím. Mám totiž tady, na „Národní“, k vyřízení takovou malou soukromou záležitost.
Před patnácti lety jsem tudy také šla takhle po ránu. Chvátala jsem, kousek odtud totiž bydlel můj tatínek, který ve svém důchodovém věku a s těžkou srdeční chorobou příliš ohnivě prožíval události toho podzimu. Strach o jeho zdraví ve mně potlačil jak obavy, tak i nesmělé naděje, jeho pevné přesvědčení, že teď se konečně něco změní, mi připadalo skoro absurdní. Na rohu Národní třídy a Spálené, u tehdejšího Máje, postávaly hloučky uniformovaných příslušníků Veřejné bezpečnosti, vypadalo to, jako by se sem slétlo hejno krkavců. Atmosféra jako ze známého horroru Ptáci. Přidala jsem do kroku a radši jsem se dívala pod nohy, připadalo mi, že jen čekají na svou příležitost. A pak jsem ji uviděla. Ležela u obrubníku a vypadala opuštěně. Byla úplně obyčejná, a přesto výjimečná. Teniska, potřísněná krví.
Stává se nám, že zapomínáme. Že zapomínáme na věci nepatrné i na velké, ba přímo dějinné události. Ankety, které se čas od času objeví v tisku či televizi na téma – víte, co dnes slavíme? – mluví jasnou řečí. Letošní patnácté výročí 17. listopadu si ale jistě připomeneme. Budou se klást věnce, zapalovat svíčky, bude se rekapitulovat. Na Národní třídě se sejdou lidé a možná přijde i ten, jenž před patnácti lety ztratil při útěku před obušky tenisku. Tak mě napadá, jakou obuv teď asi nosí.
Mnozí z nás si vybaví tehdejší události. Já si je připomínám tady – na rohu Spálené a Národní třídy, naproti bývalému Máji. Znovu ji vidím, botasku v chvatu ztracenou, celou od krve. Znovu se mi vybavuje ten podivný, dříve nepoznaný pocit číhajícího nebezpečí, který člověku zdvihá takové ty kratičké vlasy vzadu na krku. A znovu se mi zdá, stejně jako tehdy, že v dálce slyším dusot prchajícího davu… Davu mladých lidí, kteří na svém útěku ztráceli nejenom boty, ale i iluze. A ještě dnes se stydím. Za to, že my, příslušníci tehdejší střední generace, jsme tam s nimi nebyli. S našimi dětmi, kterým tak mnoho dlužíme. A dlužíme dodnes…

Eva Vlachová

Zveřejněno: 04.11.2004 – support@publix.cz
Vytisknout