Fejeton: Závod s časem

Tak už to máme za sebou. Vánoční maraton i loučení se starým rokem a vítání toho nového. Začaly nám všední dny a po svátcích zbyly jen vzpomínky, vypálené prskavky, několik jehliček zapíchnutých v koberci, pár zátek od šampaňského, případně domácí mazlíček, který se z neurózy, způsobené silvestrovskými dělobuchy, bude vzpamatovávat až do Velikonoc.
Kdysi jsem četla názor jakéhosi mudrce z Indonésie, který tvrdil, že my, Evropané, vnímáme čas úplně jinak, než obyvatelé jeho krásné země. Neumíme s ním zacházet, naprosto jsme se mu podřídili. Zatímco my prý se za časem přímo ženeme, bez naděje na jeho dostižení, oni zvolna kráčejí a nechávají ho za sebou. Něco na tom bude. Podotkla bych ovšem, že jsme dospěli ještě k dalšímu stádiu. A to, že když se nám zdá, že se čas před námi nějak unaveně potácí, jsme schopni toho vyčerpaného chudáka postrkovat. Ba, najdou se i tací, kteří ho zezadu nakopávají. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste už v úterý chtěli, aby byl co nejdřív víkend, kolikrát jste si povzdechli nad vzdálenou dovolenou nebo důchodem. Taky jste už chtěli mít za sebou svátky, písemku, kulatá jubilea, návštěvu zubaře, nebo třeba svatbu…
A to mě vrací daleko do dětství. Prázdniny jsme se sestrou trávily u prarodičů. Můj dědeček byl vskutku samorost, vzpomínky na něj by vydaly na knížku, ale v souvislosti s časem si vždy vybavím jeho každovečerní rituál. Ložnice prarodičů sousedila s naším pokojíkem, a tak jsme měly každý večer to potěšení slyšet, jak se dědeček skládá (opravdu skládá, neboť měřil nejméně dva metry) do postele. Jako puberťačky jsme se vždycky hihňaly do polštářů v očekávání jeho přání na dobrou noc. Tedy, nepřál nám krásné sny nebo něco podobného. Hlasitě zívl, tak dlouze, že se tento prostý úkon změnil v táhlý povzdech, a pravil do tmy: „Tak zase jeden den pryč. Zase jsme o den starší…“ Jistě věděl o našem tlumeném smíchu, ale, ač jinak přísný pán, který nepromarnil příležitost k výchovnému štulci, zdržel se vždy komentáře. Asi věděl, že i na nás jednou dojde a netřeba se vysilovat nějakým kázáním. Později, když už dědeček snil svůj nekonečný sen na malém hřbitůvku v Hloubětíně, jsem se ptala babičky, zda tento večerní povzdech slýchala, už když byli oba mladí. „Jo, děvečko,“ pravila babička, „tohle jsem slyšela už o svatební noci!“ A tak jsem pochopila, co právě člověka, jako byl on, chytrého a fešného pána s kouzelným smyslem pro humor, vedlo k tak pesimistické večerní úvaze. Můj dědeček měl totiž úplně jiný přístup k času než my dnes. S každým dnem se s povzdechem loučil, každý den jeho života se mu zdál krátký. A každý večer si povzdechl nad tím, co všechno ještě mohl v odcházejícím dni ne stihnout, ale p r o ž í t …   

Eva Vlachová

Zveřejněno: 13.01.2004 – support@publix.cz
Vytisknout