Fejeton: Život s chybou

Pokud je řeč o chybách, nemám právě teď na mysli nějaké chyby fatální. Jako například když se špatně oženíte či provdáte, vložíte celoživotní úspory do kampeličky, neuváženě přislíbíte nesplnitelné nebo se dáte nalákat na inzerát slibující „zaměstnání v krásném prostředí přímořského letoviska, zajímavé lidi a skvělý plat“.
Myslím na chyby běžné, takové, jaké nás provázejí životem na každém kroku. Zdá se, že je nás dost, kteří se jen velmi těžce s těmito chybami vyrovnáváme. Myslíme s trapným pocitem na to, že jsme špatně vytočili telefonní číslo a místo žádané paní X se ozvala paní Y. Že jsme nepřipojili avizovanou přílohu k e-mailové poště. Obchází nás děs, protože jsme zapomněli na sjednanou schůzku a budí nás noční můry, protože jsme chybně vyplnili dotazník. O tom, proč tomu tak je, jsem se jednou bavila s psycholožkou. Pravila, že je to prosté. Od dětství jsme cepováni k dokonalosti. Ve škole je to jasné – uděláš chybu a hned je známka o stupeň nižší.
Takže mi došlo, že tento hrozící Damoklův meč nad námi visí i v dospělosti. Už sice snížené známky nedostáváme, přesto máme někde v podvědomí zafixováno, že naše chyby někdo pečlivě sleduje a známkuje. Což dozajista vůbec neprospívá našemu sebevědomí, které okamžitě poté, co si chybu uvědomíme, spadne hluboko pod bod mrazu.
Netvrdím, že bychom měli okamžitě převzít výchovný model, který rodiče a pedagogy nabádá, aby děti utvrzovali v tom, jak jsou jedinečné. Ale přece jen… Snad by se dalo o nějaké umírněnější formě uvažovat. Možná by nám to pomohlo brát naše každodenní chyby jako klopýtnutí, po kterém se zlehka otřepeme a jdeme dál. Ne jako pád do „kanálu“, kde bychom pak nejraději zůstali. Jsou ovšem mezi námi jedinci, kteří si naopak žádné chyby nepřipouštějí. Ty můžeme rozdělit na šťastlivce, kterým stejně každý omyl projde, na ty, kteří veškeré chyby svádějí na druhé a na nepřízeň osudu. A pak je tu ještě jeden druh – naprosto skálopevně přesvědčený, že ON chyby nedělá. Nikdy. Oba předchozí snad můžeme i pochopit – prvnímu lze tiše závidět, toho druhého můžeme i politovat. Ten poslední je nesnesitelný.
Ovšem pozor – nepleťme si chybu s vinou. Zatímco se svými chybami se opravdu časem naučíme žít a můžeme si je nějak vnitřně omluvit ba i odpustit, naše viny nám musí odpustit někdo jiný.

Eva Vlachová

Zveřejněno: 05.11.2001 – support@publix.cz
Vytisknout