Historie vinohradnictví

Jak již samo místní označení napovídá, připadá v historickém vývoji zeleně na území Královských Vinohrad zcela mimořádný význam vinicím. Jejich ojedinělé zakládání je v pražském teritoriu doloženo již v 11. století a poněkud většího rozsahu jim dopřává doba Přemysla Otakara II. Teprve však doba Karla IV. jim dává žádoucí promyšlený správní a právní řád a dříve netušený rozsah. Svými nařízeními z r. 1358 zavazuje Karel IV. k zakládání vinic všechny majitele pozemků na tři míle kolem Prahy ležících a vhodných k pěstování vinné révy, a to do 14 dnů po vydání nařízení. Pokud by majitel pozemku tak učinit nemohl nebo nechtěl, mohl na nich vinici založit se svolením „purkmistra", do jehož kompetence vinice spadaly, kdokoliv jiný. Karel IV. přitom pamatuje jak na četné výhody zakladatelů vinic, tak i na nesmírně přísné, či spíše kruté tresty ničitelům vinic a zlodějům.
Během až neuvěřitelně krátké doby je celá Praha obklopena rozsáhlým prstencem vinic; zvláště velký rozsah mají na budoucím území Královských Vinohrad. Mohutný souvislý pás vinic na svazích Botiče vede k jeho nazývání Vinným potokem. Následuje šest desetiletí prosperity vinic, kterou pak na jedno až tři desetiletí přerušují husitské války. Narušení je velké, ale ne zcela zničující. Již kolem poloviny 15. století za vlády „husitského krále" Jiřího z Poděbrad je rozsah vinic obnoven a roční produkce vína postupně dosahuje až 60 tis. hektolitrů - tj. zhruba jeden hektolitr na každého obyvatele Prahy, od novorozenců až po starce. Vinice jsou opět hospodářsky výnosné. Mají o ně zájem měšťané, šlechta i církev - kláštery, farnosti, probošství i kapituly, které potřebují mešní víno. Před třicetiletou válkou přesahuje jejich počet dva tisíce. Tak velký rozsah vinic vyžaduje velké množství pracovních sil. „Viniční čeleď" do značné míry rozšiřuje podíl pražské chudiny. Bydlí často v různých chatrčích, boudách na nářadí a v lepším případě i v domech přímo na vinicích. Postupně jsou zde budovány i hodnotnější domy, často pro letní pobyt vinařů a jejich rodin. Bývají základem budoucích „viničních usedlostí".
Skutečnou pohromu, z níž se vinice už nikdy ve svém rozsahu nevzpamatovávají, nastoluje třicetiletá válka. Zchudlé měšťanstvo ztrácí o zničené a zpustlé vinice zájem, počet obyvatel Prahy klesá hluboko pod polovinu, pracovních sil se nedostává, platby z vinic se zvyšují. V době naprostého válečného a poválečného poklesu morálky a rozmachu vandalství a zlodějství vzrůstá v různých příbytcích na vinicích pytláctví, podloudnictví, opilství a rvačky. Jsou totiž dosti stranou od pražského dohledu. Kolem poloviny 18. století jsou zde proto zakládány šenky, v nichž se kromě vína čepuje i pivo. Tehdejším úřadům dělají starost i skutečnosti zcela jiného druhu. Jde o přetrvávající protestantská shromáždění a přechovávání kazatelů na vinicích, jejichž četní protestantští majitelé zde mohou svou víru snadněji vyznávat než v Praze.
Do počátku 18. století klesá počet vinic oproti předbělohorskému stavu na čtvrtinu, mění se na pole, jsou na nich vysazovány ovocné stromy, začíná se zde pěstovat také zelenina.
Další pohromou pro vinice jsou válečné události let 1741 - 1744 a sedmiletá válka (1756 - 1763). Války nejsou jen metlou lidstva, ale i nejzavilejším nepřítelem jedné z nejmírovějších a nejhumánnějších činností lidstva - tvorby a údržby ploch zeleně - tehdy vinic a zahrad, později i parků.
Vinice se sice udržují i nadále, ale v nepatrné původní rozloze. Jen málo vinařů je uchovává a alespoň zčásti obnovuje. Část vinic v těsném sousedství Prahy se na počátku 18. století stává obětí výstavby opevnění. Purkmistrovský úřad ztrácí na svém významu a je v rámci „josefinských reforem" z r. 1783 zrušen.
Zakládání usedlostí
Na plochách bývalých a zbytku zachovaných vinic se od poloviny 17. století začínají budovat trvale obývané venkovské zahradní domy - villegiatury, později i letohrádky. Jejich výstavba vrcholí v 18. a 19. století, a i když už slouží jiným účelům, bývají i nadále nazývány viničními usedlostmi. Často přejímají jména vinic, na nichž jsou postaveny. Ta byla většinou odvozována od jména, případně i zaměstnání či společenského postavení majitelů nebo i jiných místních významných skutečností.
V první polovině 19. století je na venkovských územích přiléhajících k pražským hradbám doloženo více než 300 takových usedlostí. Nejvíce (71) je jich rozloženo na území současného Smíchova. Na území „Viničních hor" - současných Vinohrad a Žižkova, je usedlostí 59, z toho 32 na území Vinohrad a 27 na území Žižkova. V průběhu doby mění mnohé usedlosti své poslání i svůj vzhled. K usedlostem, kde jsou obhospodařovány zemědělské plochy, jsou přistavovány zemědělské stavby, sýpky, chlévy, kůlny apod. Od vesnických zemědělských usedlostí se však vesměs liší výstavností své obytné budovy. Nemálo usedlostí je přestavováno na výletní či zájezdní hostince, často se zahradou. Zahrady jsou budovány i u dalších usedlostí, případně je u nich dochovávána část bývalých vinic. Některé usedlosti jsou přestavovány na honosné vily a letohrádky, jiné jsou využívány na nejrůznější živnostenské a výrobní činnosti.
Život za hradbami
Od konce 18. století se v rámci romantických idejí návratu k přírodě a zejména v důsledku postupného zahušťování zástavby
uvnitř pražských hradeb na úkor místní zeleně obrací zájem pražského obyvatelstva na území za hradbami. Je stále více vyhledáváno zejména pro ozdravující nedělní vycházky v tehdy ještě nepříliš narušené krajině. Při nich si dámy krásně popovídají, pánové se potěší dobrým mokem v oblíbených místních výletních hostincích v bývalých viničních usedlostech a děti se nádherně proskotačí ve zdravé přírodě. Mladí pak velice rádi „prošoupou" mnohý pár střevíců ve zdejších stejně oblíbených tanečních sálech.
V této době vznikají na současném území Vinohrad, které je pro tyto ozdravující pobyty zvláště vhodné a vyhledávané, dvě velice významné plochy zeleně. Jejich budování je silně ovlivněno nejen romantickými, ale i humanistickými, osvíceneckými a fyziokratickými snahami. Jde o zahradu Kanálku a o Wimmerovy sady. Ty oblíbenost a přitažlivost Vinohrad u pražského obyvatelstva dále umocňují.
Pro založení Kanálky vykupuje hrabě Josef Emanuel Canal de Malabaila po r. 1787 několik vinic po levé straně současné Vinohradské třídy mezi ulicemi Italskou a U Kanálky, včetně rozsáhlé a významné vinice patřící v době Karla IV. jeho dvornímu lékárníkovi a příteli Angelovi z Florencie (majiteli proslulé zahrady s bohatými botanickými sbírkami v místě současné hlavní pošty v Jindřišské ulici). Vykupuje i některé okolní usedlosti a polnosti. Vykoupené pozemky spojuje v celek vymezený zděným oplocením a zakládá na něm v r. 1791 zahradu, v níž nacházejí své uplatnění jak romanticko krajinářské úpravy, včetně romantického ostrůvku, bludiště, lázně, poustevny, alejí stinných i prosluněných míst a romanticko čínských úprav, tak i bohaté výsadby botanické a malé ZOO. Je zde i rozsáhlá část ovocnářská, část zelinářská a samozřejmě i úpravná obytná budova s kaplí. Zahrada je v jižní části ukončena hospodářským dvorem, v němž je vystavováno v té době nejužitkovější hospodářské zvířectvo. V uspořádání zahrady se významně uplatňuje skutečnost, že hrabě Canal je dlouhodobým členem a pak předsedou C. K. Vlastenecko hospodářské společnosti, která významně podporuje pokrok v tehdy nejrozšířenějším hospodářském odvětví - zemědělství. V zahradě jsou konány pokusy s pěstováním užitkových plodin, včetně tehdy zaváděných brambor a cukrovky. Je zde i fyziologická a vegetační stanice s přednáškovým sálem. Přednášejí tu přední zemědělští odborníci a botanikové. Od r. 1877 je v provozu i malý pokusný cukrovar. V r. 1800 hrabě Canal zahradu zpřístupňuje veřejnosti. Neukáznění návštěvníci ji však poškozují, a tak je přístup vázán na zvláštní vstupenky.
V tomto duchu je Kanálka příkladem propojení estetičnosti, oddechu i poučení a je současně i jakýmsi přechodným článkem mezi šlechtickou zahradou a městským parkem. Hrabě Canal je za své zásluhy jmenován čestným občanem města Prahy. Jeho zahrada je však koncem 19. století rozparcelována a postupně zastavěna.
Wimmerovy sady zakládá baron Jakub Wimmer na počátku 19. století. Za nemalé prostředky, které získává při projektování a výstavbě pevnostního města Terezína, skupuje rozsáhlé zanedbané vinohradské pozemky zhruba mezi pražskými hradbami, Zvonařkou, Botičem a Černokosteleckou silnicí (dnešní Vinohradskou třídou). Velkým nákladem je zúrodňuje, zakládá na nich novou cestní síť, kterou dává osázet četnými alejemi převážně okrasných stromů a keřů. Ještě na počátku 20. století nese současná Belgická ulice název „V růžových alejích". V systému těchto alejí, které přímo navazují na pražskou zástavbu, se pak při nedělních výletech prochází pražské obyvatelstvo. Pro ně zde baron Wimmer nechává v r. 1817 z hospodářských budov Nigrínky vybudovat hostinec s tanečním sálem zvaný Kravín nebo též Bál s okrasnou a ovocnou zahradou. V blízkém zachovaném skutečném kravíně se prodává čerstvě nadojené mléko. Ani Wimmerovy sady, které jsou prototypem vyhledávaných nenáročných a rekreačně hodnotných úprav příměstské krajiny a jsou protiváhou rovněž oblíbené Stromovky na opačném okraji Prahy, dlouho nepřežívají a jsou postupně pohlcovány městskou zástavbou. Po r. 1893 je zbořen i Kravín a Nigrínka a pozemky jsou rozparcelovány pro zástavbu podél ulic Budečské, Sázavské, Slezské a Korunní.
Za odpočinkem i zábavou
K rekreační přitažlivosti Vinohrad pro pražské obyvatelstvo nemálo přispívá i bývalá viniční usedlost Pštrosska a řada postupně budovaných a rušených provizorních divadelních arén a budov. Pštrosska byla situována mezi novoměstskými hradbami a Kanálkou. V r. 1815 ji kupují manželé Pštrossovi a podnikavý Jan Pštross zde na základě zjištění, že je zdejší pramen léčivý, postupně buduje vyhledávaný hostinský dům s lázeňskou restaurací, lázeňskou budovou s parními lázněmi, okrasnou i ovocnou zahradou a altánem nad pramenem ve formě antického chrámu. V r. 1849 je zde vybudována první vinohradská divadelní aréna. Ta je v r. 1861 pro zchátralost zrušena a v r. 1869 znovu postavena. V r. 1872 kupuje Pštrossku J. F. Heim a postupně ji z velké části rozprodává na stavební pozemky. Na povrchové části si nechává vybudovat hostinec s prostorným sálem zvaný Heinovka na rohu současné Vinohradské a Balbínovy ulice. Po výstavbě divadelní arény na Pštrossce následuje v r. 1858 výstavba Novoměstského divadla v místě současné Státní opery, Arény u Kravína (1868), v místě současných Čelakovského sadů Arény na Novoměstských hradbách (1869), divadla za Žitnou branou (1876), Národní arény na poli proti Pštrossce (1877) a Pištěkovy arény ve Slezské ulici (1893). Trvání těchto arén však není většinou dlouhodobé.
Ve čtyřicátých letech 19. století je zástavba Prahy uvnitř hradeb natolik zahuštěna a počet obyvatel natolik vzrůstá, že se stavební ruch začíná přelévat na území za hradbami. Ještě zhruba o desetiletí dříve se stává městský, veřejnosti přístupný park novou cennou součástí městského osídlení a představuje novou, obyvatelstvu volně přístupnou monumentální zahradu.
Vznik Královských Vinohrad
Až do roku 1849 jsou na území současných Vinohrad a Žižkova pouze dříve zmíněné „viniční usedlosti", náležející zčásti do farnosti Olšanské a zčásti do farnosti Michalské. V
r. 1849 vzniká spojením těchto usedlostí samostatná obec Vinohrady s rozsáhlým územím mezi novoměstskými hradbami, nuselsko -
vršovickým údolím, Olšany a Žižkovým vrchem (Vítkovem). Rozvoj založené vinohradské obce je zpočátku pozvolný. Do
r. 1857 přibývá pouze 25 domů. Pak se rozmach velice urychluje. Když se v
r. 1867 dostává Vinohradům povolení užívat název Královské Vinohrady, blíží se počet jejich obyvatel již
5 000.
Dne 16. 7. 1875 jsou Královské Vinohrady rozděleny na dvě části, Vinohrady I a Vinohrady II. V této době narůstá počet domů obou částí na 589. Z toho na Vinohrady II
připadá 235 domů s 8 930 obyvateli. Od r. 1877 ne-
se část I název Žižkov a část II název Královské Vinohrady. V roce 1879 jsou Královské Vinohrady povýšeny na město a o rok později je jim povoleno užívání vlastního znaku. Vinohrady mají např. oproti rychle se rozrůstajícímu Smíchovu odlišné přirozené podmínky růstu. Členitost terénu a nedostatek vody zde nedovolují výstavbu průmyslových závodů. Výstavba se tedy především zaměřuje na bydlení pracovníků úřadů, škol, obchodníků, studentů a penzistů.
Až do bourání pražských hradeb v r. 1873 nejsou na Královských Vinohradech ve větším rozsahu stavěny činžovní domy městského typu a výstavba se omezuje na území blízká pražským hradbám. Pro další rozvoj je příznačné, že na místě zbouraných hradeb, které dosud stroze oddělovaly pražskou a vinohradskou zástavbu, jsou založeny dva městské parky, a to Velký městský park - současné Vrchlického sady a Menší městský park - současné sady Čelakovského.
Zatímco předchozí vinohradská výstavba je často nesouvislá a nemůže se chlubit ani svou dlažbou a okolní úpravností, je výstavba po
r. 1873 striktně podřizována vypracovanému regulačnímu plánu. Zakládané ulice a chodníky jsou dlážděné a široké, obytné bloky s rozsáhlejšími vnitroblokovými prostory dovolují zakládání tehdy velmi úpravných vnitroblokových zahrad, v ulicích jsou vysazována stromořadí, v některých ulicích jsou řešeny i předzahrádky mezi ulicí a činžovními domy. To tam je posměšné pražské rčení: „Tam na ten Vinohrad, tam chodí každý rád, ať prší nebo ne, tam vždycky bláto je."
Prudký rozmach obce vede
k zániku viničních usedlostí
K největšímu rozvoji Královských Vinohrad dochází v letech 1880 - 1910. V desetiletí 1880 - 1890 narůstá počet zdejších obyvatel na 35 531, což představuje nárůst o 133 %, v dalším desetiletí narůstá o 52 % a dosahuje 52 504 obyvatel a v desetiletí 1901 - 1910 o 46,9 % a dosahuje 77 120 obyvatel.
Od r. 1875 se tedy Královské Vinohrady stávají samostatnou obcí a v roce 1922, kdy jsou sloučeny s hlavním městem Prahou, zde přibývá 1 515 domů a 74 327 obyvatel. Postupně zaniká naprostá většina viničních usedlostí, a to i tak významných, jako byla Kanálka, Pštrosska a Nigrínka s Kravínem. Za zastavované zahrady se představitelé progresivně se rozvíjejících Královských Vinohrad zasazují o promyšlené budování zeleně nové, a to ve formě městských parků. V duchu tehdejších snah o výstavbu „moderního krásného a zdravého města" vymezuje regulační plán Vinohrad, zachycený v plánu Vinohrad v Janečkově publikaci „Královské Vinohrady" z
r. 1905, plochy pro budování dalších parků. Kromě již tehdy založeného a pak postupně rozšiřovaného nevelkého parku na současném náměstí Míru, rozsáhlejších sadů Svatopluka Čecha a drobnějšího parku na Karlově, jde o záměr zbudovat Bezručovy sady, Riegrovy sady a sady na náměstí Jiřího z Poděbrad. Všechny tyto záměry jsou postupně naplňovány. Pro Čechovy a Bezručovy sady je při parcelaci usedlosti Nigrinky (Kravína) získáno 6,89 ha a od Šafránky 1,92 ha, celkem 8,01 ha. Pro Riegrovy sady založené v letech 1903 - 1907 jsou získány pozemky z usedlostí Švihanka, Kuchyňka, Vozová (Saracinka) a části zahrady kdysi slavné zahradní restaurace a lázní Pštrosska. V okolí těchto parků jsou vybudovány nejhodnotnější části vinohradské zástavby.
Rozvoj městských parků
V 19. století, kdy moc šlechty přechází na buržoazii a vzniká veřejný městský park, končí předchozí vývojový stupeň - zakládání
šlechtických zahrad a parků. Buržoazie jen v málo případech zakládá zahrady blížící se nákladností, výtvarným pojetím a velikostí
šlechtickým zahradám. Čestnou výjimkou jsou Gröbeho sady na Vinohradech o rozloze
11 ha. Byly založeny v letech 1871 - 1888 na území viničních usedlostí Horní a Dolní Landhauska a části pozemků sousedních usedlostí Vondračka, Hanačková a Grünwaldka. Představují mistrovsky skloubený celek novorenezančně pojatých reprezentativních staveb, krajinářsky řešených parkových ploch a romanticky pojaté grotty se silně romantickým zázemím a jezírkem horského charakteru. Nedílnou kompoziční součástí sadů je i téměř dvouhektarová vinice, připomínající zaniklou vinařskou historii tohoto území.
Prozíraví představitelé města Královské Vinohrady celý tento areál vykupují v r. 1905, aby ho zachránili před parcelací, a v r. 1906 ho otevírají pro veřejnost jako Havlíčkovy sady. V zájmu docenění tohoto velkorysého počinu je třeba navíc dodat, že v téže době jsou současně velkým nákladem zakládány i oblíbené a velmi hodnotné Riegrovy sady o rozloze zhruba 11 ha a dokončovány sady Bezručovy.
Takto rozsáhlý a záměrný rozvoj městských, veřejnosti přístupných parků v tak krátkém časovém údobí je ve srovnání s ostatními pražskými částmi i jinými českými městy mimořádný a potvrzuje výjimečnost příkladu Vinohrad. K rozvoji vinohradské zeleně přispívá navíc i založení botanické zahrady Univerzity Karlovy a přírodovědecké fakulty Na Slupi
v r. 1890, vybudování Vinohradské nemocnice a Vinohradských hřbitovů s vysokým podílem zeleně a vilová výstavba z třicátých let, rovněž s vysokým podílem zeleně.
K drobnějšímu místnímu rozšíření parkové zeleně dochází i v pozdějších letech, jako
např. po druhé světové válce kolem ulice Perucké a na Folimance.

doc. Ing. Jaroslav Horký, CSc.

Zveřejněno: 02.10.2002 – support@publix.cz
Vytisknout