Ještě jednou namalovat růži...

Paní Marie Klausová oslaví 12. října 90. narozeniny. Bydlí na Vinohradech, jen kousek nad Národním muzeem.
Pod okny jí hlučí velká křižovatka, ale doma, tam to jde „pěkně v klidu a po starém“. Bydlí tu šedesát let a jak zdůrazňuje, „má to tady ráda.“ S manželem vychovali dvě děti – Václava (současný prezident republiky) a Alenu, ke kterým postupně přibyli tři vnuci a pět pravnoučat. V roce 1968 odjela dcera s manželem na dovolenou, ze které se nevrátili. Od té doby žijí ve Švýcarsku, a tak je má paní Klausová „trošku daleko“.
Manžel Marie Klausové, Václav, byl účetní „ze staré školy“, často jezdil na služební cesty, a tak se jeho manželka „na plný úvazek“ starala o rodinu. Bez práce však nikdy nebyla. „Ještě když jsem byla s dětmi doma, dávala jsem například kondice,“ řekla v jednom rozhovoru. „Také jsem ale trošku malířka. Ve Vinohradském divadle jsme měli známého, kostyméra. Když měly švadleny vytvořit kostýmy třeba ke Třem sestrám, mělo to být pravdivé. Dostala jsem vybledlou fotografii, s lupou v ruce ji studovala a podle ní kreslila manžety a podobně. Také jsem na nás na všechny šila, z jednoho platu jsme si nemohli vyskakovat. A pak jsem byla třináct let zaměstnána v galerii, jako pokladní a informátorka u Slavíčka, kterého jsem milovala, poté tam vystavovali Zrzavý a Lada. To bylo nejšťastnější období,“ podotýká vitální dáma. „Ale na děti jsem byla přísnější než manžel,“ dodává. „On je rozmazloval a vůbec mu třeba nevadilo, když nepsaly krasopisně. Říkal: ,Proč tě to rozčiluje, v dospělosti budou používat psací stroj.‘ Tak jsem musela být přísnější, ale nikdy nedostaly pohlavek.“
Na letní byt jezdili Klausovi k Táboru, odkud paní Marie pochází. Přesto, že většinu svého života žije ve velkoměstě, příroda v ní zanechala hluboký dojem. Krásně maluje, nejraději právě květiny a kraslice. Až nyní si ze zdravotních důvodů „dala pauzu“, ale trvá na tom, že se k malování akvarelem a temperami zase vrátí. „Skoro všechno jsem rozdala dětem a vnukům,“ vysvětluje, „zůstalo mi jen pár nepovedených kousků. Nejraději mám kosatce a růže. A také skládám básně: Ještě jednou namalovat růži, aby i pod sklem voněla a snad i kvetla a ranní rosou leskla se. Chtít sáhnout na její samet a toužit stále po kráse. To ať mi dají na parte.“    

daf

Zveřejněno: 12.10.2004 – support@publix.cz
Vytisknout