Kamenní svědkové minulosti... Myslbekova sousoší stojí nyní na Vyšehradě

Monumentální pískovcová sousoší Lumír a Píseň (1888), Libuše a Přemysl (1892), Záboj a Slavoj (1895) a Ctirad a Šárka (1897) patří ke stěžejním dílům sochaře Josefa Václava Myslbeka. Dnes jsou umístěna v parku na historické půdě Vyšehradu, i když původně byla vytvořena do zcela jiného prostoru.
Zakladatel moderního českého sochařství J. V. Myslbek se narodil 20. června 1848 v Praze. Svá odborná studia zahájil v sochařské dílně Tomáše Seidana a přes ateliér Václava Levého pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se později sám stal profesorem. Jeho výtvarné dílo v obrazu rodného města je nepřehlédnutelné. Připomeňme alespoň jezdeckou sochu sv. Václava, doplněnou světci přemyslovských Čech, pomník kardinála Schwarzenberga ve svatovítské katedrále a pomníky Karla Hynka Máchy na Petříně a Františka Ladislava Riegra při vstupu do Riegrových sadů z Italské ulice. Významnou složkou Myslbekovy tvorby jsou také figurální portréty vůdčích osobností politického a kulturního života té doby.
Profesor J. V. Myslbek se stal uznávaným již za svého života, dostalo se mu mnohých poct, mimo jiné mu byl udělen čestný doktorát Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Když 2. června 1922 zemřel, byl pohřben na místě nejčestnějším, do vyšehradského Slavína.
J. V. Myslbek pracoval na monumentálních sousoších po vítězství v soutěži na výtvarnou výzdobu Palackého mostu. Ten byl vystavěn v letech 1876 – 1878 podle návrhu arch. Bedřicha Münzbergera a Ing. Josefa Reitera jako nutné komunikační spojení Nového Města pražského s bouřlivě se rozvíjejícím průmyslovým Smíchovem. Na novoměstské straně mostu stála sousoší Libuše a Přemysl, Lumír a Píseň, na smíchovské straně Záboj a Slavoj se čtvrtým sousoším Ctirad a Šárka. Myslbek se nechal inspirovat Dalimilovou kronikou, proslulými Rukopisy, Zeyerovým cyklem epických básní Vyšehrad a v neposlední řadě hudbou Bedřicha Smetany.
K sousoším, především k těm na novoměstské straně mostu, muselo být přihlíženo i při pozdějším budování pomníku Františka Palackého. Bylo nutné, aby svou monumentalitou s Myslbekovými plastikami korespondoval. Autor pomníku, slavnostně odhaleného 1. července 1912, sochař Stanislav Sucharda, se s tímto úkolem vyrovnal mistrně.
Poté, co byla na Palackého most osazena poslední ze čtveřice sousoší Ctirad a Šárka, odborná kritika napsala: „Ctirad a Šárka na smíchovské straně nad tokem Vltavy znehybněli v impozantní skladbě erotického vzplanutí ústícího od zrady ke zkáze, již strůjkyně osnuje nejen své oběti, ale i sobě samé. Praha má vedle Karlova mostu další most, jehož sochařská výzdoba nikde nenalézá sobě rovného.“
V roce 1934 se uvažovalo o přemístění sousoší na zděné budky bývalých výběrčích mostného na mostě Legií. Tím měla být ještě více posílena výtvarná výzdoba mostu vzhledem k jeho sousedství s Národním divadlem. Zvedla se vlna nesouhlasu. Hlavní argument zněl, že most Palackého je architektonicky i sochařsky komponován jako celek a nebylo by dosti pietní k oběma autorům, kdyby byla jednolitost porušena. Navíc pylony Palackého mostu, na kterých sousoší stála, tvořily protáhlý šestihran v úhlu na osu mostu o 45°, čímž byl kosen i konec mostu. U mostu Legií tomu tak nebylo.
Dne 14. února 1945 zažila Praha zničující nálet spojeneckých letadel. Jedno z nejvíce zasažených míst bylo právě okolí Palackého mostu. Těžce zasažen byl kostel a klášter Na Slovanech, Faustův dům, bývalá Novoměstská jezuitská kolej a další. Poškozena byla i Myslbekova sousoší na novoměstské straně, z toho Přemysl a Libuše velmi těžce. Navíc po II. světové válce byl Palackého most v rámci rekonstrukce rozšířen a vyvstala otázka, co se sousošími. Krátce se opět uvažovalo o jejich instalaci na mostě Legií, ale nakonec bylo rozhodnuto o umístění na Vyšehradě.
Později tam byla sousoší po restaurování skutečně převezena. Libuše a Přemysl po opravách, které se vzhledem ke stavu plastiky rovnaly téměř pořízení kopie, měli stát na vyšehradské skále. Nakonec se bájní manželé vrátili k ostatním plastikám. Dnes stojí Myslbekova sousoší v rozích parkově upraveného prostoru v sousedství kapitulní baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Tento prostor vznikl poté, co zde v roce 1927 vyhořela barokní zbrojnice.

Text a foto: Eva Hrubešová

Zveřejněno: 10.06.2004 – support@publix.cz
Vytisknout