Kanálka : Historie jedné vinohradské zahrady (část 2.)

Na zahradu Kanálka, která je považována za jeden z nejhodnotnějších zahradních areálů přelomu 18. a 19. století, nám zbyla jen jediná památka: jmenuje se po ní ulice U Kanálky, spojující Vinohradskou třídu s Polskou ulicí. V minulém čísle jsme věnovali pozornost jejímu zakladateli a tvůrci, jímž byl hrabě Josef Emanuel Canal de Malabaila. Nyní se podíváme na historii zahrady samotné.
V plném souladu s Canalovými fyziokratickými snahami je v Kanálce již v roce 1790, tedy v době jejího budování, vyčleněno místo pro pokusy první právě ustavené zemědělské stolice pražské univerzity. V blízkosti je v roce 1808 založeno hospodářské (zemědělské) výstaviště a v roce 1811 postaven malý pokusný cukrovar.
V souladu s osvíceneckým zaujetím hraběte pro přírodní vědy je zde ve spolupráci s univerzitním profesorem F. V. Schmidtem v roce 1793 zřízena vegetační a fyziologická stanice s jakýmsi botanickým učilištěm. Postupně jsou vybaveny potřebným přednáškovým sálem, místnostmi pro sbírky i pro vědeckou a výzkumnou činnost a skleníky s rozmanitými rostlinami, z nichž některé kvetou i v zimě. V dobře vybavené stanici postupně pracuje a přednáší řada dalších přírodovědně a agronomicky zaměřených univerzitních profesorů, zejména A. Zürchauer, J. K. Mikan, J. Novodvorský, J. M. Pohl, I. B. Tausch, J. S. Pressl a K. B. Pressl.
Budovaná zahrada slouží především přírodním vědám a zemědělské osvětě… Je zde možno vidět např. ukázky pěstování ovocných stromů, vinné révy, zemědělských plodin a jejich cenných odrůd, ale také nově zaváděných plodin včetně brambor, vojtěšky a jetele, dále ukázky hodnotných plemen hospodářských zvířat, zemědělské mechanizace apod.
Kromě nezbytného reprezentativního obytného letohrádku s domácí kaplí jsou zde i další budovy vybavené společenskými místnostmi. Potřebné budovy hospodářské jsou převážně umístěny v zadní části areálu.
Převážnou část zahrady zaujímají krajinářsky (romanticky) pojaté úpravy s prosluněnými travnatými plochami, rozsáhlými výsadbami domácích i „exotických“ stromů, keřů a květin, stinnými alejemi a skupinami dřevin. Jsou zde i zahradní pavilonky, voliéry s domácími i cizokrajnými ptáky a dokonce domeček s opicí. Atmosféru zahrady zpříjemňují i vodní jezírka s rybami. Najdeme v ní také lázeň a studánky, malé bludiště a část komponovanou v čínském pojetí s čínskými figurkami, stavbičkami a můstky. Do poněkud vyvýšené části je zakomponován spíše intimně pojatý památník zesnulé manželky hraběte, nesoucí zednářské znaky a láskyplný nápis „nejněžnější choti, matce a přítelkyni lidstva“. Opodál je umístěna silně romanticky pojatá poustevna. Všechny tyto části logicky propojuje množství pěších i sjízdných cest s četnými okrašlujícími drobnůstkami.
V roce 1800 zpřístupňuje hrabě svoji zahradu veřejnosti. Po jejím opakovaném poškozování neukázněnými návštěvníky je nucen přístup regulovat zvláštními vstupenkami. I tak zůstává Kanálka přechodným článkem mezi šlechtickou zahradou a veřejným městským parkem.
Za své lidumilné a vědecké zásluhy je hrabě Josef Emanuel Canal de Malabaila jmenován čestným občanem města Prahy. V roce 1826 ve svých nedožitých 81 letech umírá. Jeho jediná dcera a dědička krátce nato prodává celý areál hraběti Buquoyovi a ten po třech letech německému bankéři Zdekauerovi. Neobyčejně rychle narůstající věhlas a všeobecný obdiv Kanálky trvá jen několik desetiletí. Později pozvolna upadá a jen krátce po stoletém výročí jejího založení je rozparcelována a pohlcena prudce se rozvíjející zástavbou Vinohrad.

Doc. Ing. Jaroslav Horký, CSc.

Zveřejněno: 10.06.2004 – support@publix.cz
Vytisknout