Na návštěvě u fotografa Ladislava Sitenského v Londýnské ulici

Letošní pětaosmdesátník Ladislav Sitenský, který bydlí nedaleko nám. Míru, je známým fotografem, uznávaným doma i v cizině – to se každému umělci ještě za života hned tak nepodaří. V současné době probíhá v Muzeu hl. města Prahy jeho velká výstava. Zašla jsem proto k němu začátkem února na návštěvu a zeptala se, jak se mu daří a zda se chystá na nějakou další výstavu.
Mistře, vy jste jedním z mála vynikajících fotografů, kteří se úzce nespecializovali pouze na jedno téma.
Myslím si, že jsem na světě jediný fotograf, který fotografoval v tolika žánrech. Mám zachycenou celou válku, což nemá nikdo. Mám víc než půl milionu fotek, ale kdybych dělal tak, jak jsem měl v úmyslu a neflákal se, měl bych jich pět milionů.
Známe vaše portréty slavných osobností, záběry z II. světové války, pražské motivy, fotografie ze zimních hor. Která oblast vám byla nejbližší?
K tomu výčtu ještě dodejte študáky a kantory (fotil jsem mnoho let pod lavicí), přírodu, motocykly a automobily, děvčata na obálky… Miluju hory v zimě. V současné době připravuji novou výstavu na toto téma (od 24. února) ve Waldesově muzeu, což je nyní Galerie 10 ve Vršovicích. Nejraději fotografuji černobíle, ale dělal jsem samozřejmě i barevné fotky pro časopisy. Snažil jsem se nic nearanžovat, vyčkal jsem, až ti lidé byli v přirozené situaci.
Narodil jste se na Vinohradech, máte zde nějaké oblíbené místo pro fotografování?
Vinohrady jsem fotil hodně, ale víc Malou Stranu. Tu jsem si oblíbil. Vzpomínám si, že před 50 lety jsem kvůli fotce vlezl na jednu malostranskou střechu – a po 50 letech, když se mnou točili GEN, mne tam znovu vyhnali. V cizině leží fotografická krajina mého srdce někde u Provence a ve Švýcarsku.
A který ze svých snímků oceňujete nejvíc?
Všechny, které jsem neudělal. Uvedu příklad. Bylo to koncem války: šel jsem v Lille fotit návrat zajatců a vězňů z koncentráků. Stál jsem před nádražím a nemohl fotografovat, protože jsem se rozplakal.
Prozraďte, jaké fotoaparáty jste používal?
Vystřídal jsem 65 fotoaparátů a 80 přídavných objektivů. Ovšem nejraději jsem měl čtyři aparáty, které jsem si nechal vyrobit soukromě u jemných mechaniků koncem 50. let, a to podle svých představ. Digitální fotografie patří budoucnosti, ale to už se mne naštěstí netýká, jsem spokojen se starou klasickou fotografií. Ani Sudek se jí nedožil a jeho fotky mají stále větší hodnotu.

N. Vandurková

Zveřejněno: 22.03.2004 – support@publix.cz
Vytisknout