Známe vítěze soutěže „Osmičkové roky ve vzpomínkách a představách“

Osmičky podle numerologů znamenají změnu a neříká se, jestli dobrou nebo špatnou. Když se ohlédneme do historie, přinesly nám, Čechům, roky končící osmičkou spíš horší časy. S výjimkou vzniku republiky v roce 1918, který předznamenal nebývalý prvorepublikový rozmach ve všech sférách. Pak už ale nastaly katastrofy jako mnichovská zrada v roce 1938, hned po válce Únor 1948, kdy bylo totalitnímu režimu pod jinou značkou dopřáno dalších čtyřicet let – s malou pauzou na konci let šedesátých. Tehdy ovšem veškeré naděje udusila invaze „spřátelených vojsk“ do Československa 21. srpna 1968.

Hned na počátku „osmičkového“ roku jsme pro naše čtenáře vyhlásili v Novinách Prahy 2 soutěž ve třech kategoriích: Příběh, tedy osobní nebo zprostředkovaná vzpomínka na události, které si letospřipomínáme. Fotografie událostí některého z „osmičkových roků“. Výtvarné dílo, soutěž pro školáky.

Protože se všechny příběhy, fotografie a kresby do Novin nevešly, vydala je městská část jako součást publikace „Jsme s vámi – buďte s námi“. K dispozici je v Informační kanceláři radnice.

Redakční porota vybrala nejzdařilejší díla a vítěze každé ze tří kategorií jsme odměnili při Vinobraní na Grébovce v sobotu 22. září. Ještě jednou všem gratulujeme.

 

Výherci „osmičkové soutěže“ Novin Prahy 2

 

Kategorie příběhRozálie Prachařová, ZŠ Slovenská, 9. A

    za příběh nazvaný „Vladimír Ryba 1968“ 

 

Kategorie fotografieIvo Hudec, přímý pamětník událostí za fotografii

  „22. srpen 1968, na tanku u rozhlasu“

 

Kategorie kresba – Alexandra Smith, Matthieu Fallevoz, ZŠ Na Smetance, 9. A

  za koláž „1938“ k výročí mnichovské zrady 

 

 

Vítězný příběh

Vladimír Ryba 1968

„Shromáždění zase špatně…“ Už mi padala hlava na knihy, ale musel jsem to dodělat. Byl tu další zbytečnej den. Z okna naší pracovny bylo vidět na žlutý panelák s posprejovanými dveřmi a na modré kolo opřené o strom. Taková nuda... Na všech, které jsem za ten den potkal, byl vidět ten typickej stupidní výraz, kterej vám hnedka zkazí celej den, ba hůř, vás totálně vytočí. Už jsem ty obličeje ani nepočítal, ani se na ně nepodíval, prostě jsem šel. Když jsem šel okolo domu Jirky, napadlo mě, že se stavím, doma mě stejně nic nečekalo. Jen zase výklady mého otce, proč je komunismus tak skvělej a proč bych měl vstoupit do strany. Jirka byl můj skvělej kámoš už od... No řekněme, že už odmlada, byl jeden z tý menšiny lidí, jejichž obličej jsem rád vídal. Jirka měl stejnej názor na politiku jako já, dokonce se mnou byl i na pár demonstracích. Teď jsem stál opět u jeho domu, paní Kmínková, jak by řekl Jirka „jeho máti“, mě vždycky ráda viděla, ale poslední dobou se na mě koukala skrz prsty, nejspíš to bude tím, že jsem jednou k nim dovedl Jirku totál na mol. Nejspíš si myslí, že mám na něj špatnej vliv; no, snad tam nebude. Zazvonil jsem „crrrr“. Nikde nic. Chtěl jsem zazvonit podruhý, ale v tu chvíli na mě vykoukl Jirka a mával na mě z okna. Myslím, že mi naznačoval, že mi jde otevřít. Za chvíli byl dole a řekl: „Ale, ale, kohopak to tu máme? Že by pana Vladimíra Rybu?“ Trochu jsem se zastyděl, protože je fakt, že jsem u nich trávil téměř každý den. A tak jsem odpověděl: „To víte, pane Kmín, to víte!“ Nic jsme si nemuseli říkat a Jirka mě hned pustil dál. Když jsme šli po schodech, nenápadně jsem se zeptal: „Tak co, máš máti doma?“ Jirka se na mě otočil a myslím, že si všiml, že v mým hlase byl ňáký strach, i když jsem se opravdu snažil, aby to tak nevyznělo. Nakonec se ale rozhodl si do mě nerejpnout, a tak řekl: „Ne, neni. Jela na tři dny za tetou na Moravu, vrátí se až v neděli.“ U nich doma jsem to měl rád. V kuchyni a obýváku to vonělo, jako když se peče bábovka, a u Jirky v pokoji to prostě bylo senza. Rodiče mu tam nelezli, tak to tam měl celý pro sebe. Hned jsme šli k Jirkovi do pokoje, odkud se dalo oknem vylézt na střechu, kde jsme jako vždy vykouřili spolu celou krabičku, a jakpak by ne, když jsme si povídali asi do tří do rána. Dneska to bylo podobný, ale jestli se ptáte, o čem jsme si tak povídali, tak je odpovědˇ jednoduchá. Prostě o životě. Když jsme si takhle povídali, zmínil se náhodou Jirka o kamarádovi, kterej má bráchu, a ten prej v devatenácti zdrhnul do západního Německa a vydělává si tam utíráním nádobí a stolů. A pak tak povídám: „To by bylo super, utýct,“ a Jirka: „Jo, z tohohle podělanýho komunismu.“ Chvíli bylo ticho a sledovali jsme spolu jen bílej kouř, kterej mizel ve tmě, jako my v tomhle světě. Ale pak jsem se ozval: „Hele, a co to zkusit?“ Jirka si očividně myslel, že to beru jako srandu, a tak řekl: „Jo, jasný, to by bylo úplně boží“. Pak se ale zastavil a zeptal se: „Počkat, ty to jako myslíš vážně? Nešil! Co by asi dělali dva osumnáctiletý kluci v Německu?“ Chtěl jsem Jirku trochu vytočit, tak jsem dodal: „A proč zrovna do Německa, proč né rovnou do Švédska?“ Jirka zvážněl a začal uvažovat: „Popravdě, možná je to naše poslední šance, museli bysme jet vlakem a super tajně.“ – „Nikdo by se to nesměl dozvědět, jasný?“ – „Jasný“. A tak začal náš plán.

Domů jsem přišel asi v jednu. Všichni, až na mýho mladšího bráchu Mirka, spali. Zeptal se: „Sakra, Vláďo, kde jsi byl?! Máma šílela strachy!“ Ale já ho neslyšel. Byl jsem unavenej, a tak jsem sebou plác do postele a usnul jsem. Další den jsme s Jirkou byli domluvený, že si dáme sraz před bijákem a pojedem. S sebou jsem si vzal jen baťoh s věcma a peníze. Bylo mi trapný odejít bez rozloučení, tak jsem nechal jen krátkej dopis pro mamku a šel jsem. S Jirkou jsem měl sraz na vlakovém nástupišti. Když jsem viděl v dáli Jirku, vypadal snad ještě víc vynervovaný než já, ale protože jsme chlapi, tak jsme na sobě nedali nic znát, a tak jsem řekl: „Připraven?“ a Jirka rozhodně kývl, a tak jsme nastoupili. Vlak se rozjel, párkrát jsme přestupovali, ale téměř za celou tu dobu jsme spolu nemluvili. Teda pokud to nebylo nutný. Dorazili jsme překvapivě bez komplikací do Švédska a konečně jsme se rozpovídali. Bylo to jiný, bylo to skvělý. Ten vzduch, ty tváře... nepopsatelný! V průběhu měsíců jsme si našli pravidelné brigády a menší ubytování u jednoho fajn týpka. Vše vypadalo skvěle. I když jsme mluvili jen kostrbatě rusky, vždycky jsme se nějak domluvili. Jednoho dne jsem v poště našel dopis. Byl z Český republiky. Otevřel jsem ho a četl: „Vladimírku, vrať se mi domů! Nezůstávej tam. Tatínek má v Rudym právu problém. Míra chce utýct za tebou a brzy ti začne povolávací příkaz. Vše se tu vrátilo do starých kolejí.“ Nevěděl jsem, co dělat, odjet jsem nechtěl, tak jsem tomu dal ještě týden. Až po týdnu mi dorazil dopis, kde stálo: „Očekávej mě na nádraží ve 14:00, pusu. Máma.“ Nechápal jsem, že si pro mě mamka dojede. Bylo to neuvěřitelný, protože mamka mluvila jen česky, žádný jiný jazyk neovládala. Moc jsem se o ni bál, ale hned další den jsem ji očekával na nádraží. Díky bohu přijela. Objala mě a beze slova jsem jí vzal na kafe, kde jsem jí všechno vysvětlil – proč jsem odjel a tak dále. Nedala se přemluvit a musel jsem slíbit, že se do konce měsíce vrátím. Mamka odjela dva dny poté, a já se musel svěřit Jirkovi. Všechno jsem mu řekl, ale on mi odvětil, že zde se naše cesty musí rozdělit, protože on chce zůstat. Na konci měsíce jsem se vrátil, šel na vojnu, potkal svou lásku, měl s ní děti a poté se s ní rozvedl a našel svou celoživotní lásku, se kterou jsem byl až do své smrti 5. 1., kdy jsem zemřel na rakovinu plic... A toto byl můj příběh.

Rozálie Prachařová

ZŠ Slovenská, 9. A (14 let)

 

Vítězná fotografie

Ivo Hudec – „21. srpen 1968 na tanku u rozhlasu“

Vítězná fotografie 

Vítězná výtvarná práce

Autoři: Alexandra Smith a Mathieau Fallewoz

Vítězné výtvarné dílo