Osobnost Prahy 2: Zdeňka Baudyšová

Paní Zdeňka Baudyšová není hvězdou televizních pořadů a nedočtete se o ní na stránkách populárních časopisů. Ale když se k ní připojíte, když jde z práce, hlásí se k ní děti i dospělí a uctivě ji zdraví. Není divu - v základní škole v Legerově ulici učí už čtyřicet let. A to byl důvod, proč jsme ji tam navštívili.

Dobrý den, paní učitelko

Chtěla jste být učitelkou, anebo jste měli kantorskou rodinnou tradici?

Můj dědeček byl řídícím učitelem, ale já jsem po kantořině jako dítě netoužila. Chtěla jsem se věnovat keramice nebo hudbě. Nakonec jsem však vystudovala tehdejší učitelský ústav, který připravoval své absolventy skutečně všestranně.

Učíte na prvním stupni základní školy vlastně celou svou učitelskou kariéru...

Začínala jsem, jako tehdy ostatně většina mých kolegů, na umístěnku. Severní Čechy mi daly tvrdou školu. Ve třídě bylo přes čtyřicet dětí, nejen Češi, ale i Němci, Maďaři a Rómové. Do Prahy jsem se dostala po pěti letech souhrou šťastných náhod. Jsem rodačka z Prahy 2 a tuhle školu znám i jako žačka. Dnes se historie opakuje, učí zde jeden z mých bývalých žáků. Kdybych měla srovnávat dnešní děti s těmi, které jsem učila před lety, řekla bych, že jsou dnes jiné. Ale jiná je i doba do které se narodily.

Neměla jste někdy chuť ze školství odejít?

Poprvé jsem měla „zaječí úmysly", když mi onemocněli rodiče. A po osmašedesátém to také ve škole nebyl žádný med. Nakonec jsem si uvědomila, že se bez školy a bez „svých" dětí nedokážu obejít. A že jsem zůstala věrná jedné škole? Vždycky tu byli lidé, se kterými stálo zato zůstat na jedné lodi.
Zastihli jsme vás u klavíru s dětmi zpívajícími koledy...

Ve škole vedu sborový zpěv a vánoční koncert je už tradicí. Letos se nebude jen zpívat, s prvňáčky jsem nacvičila i recitaci. Poslední koledu si zazpíváme všichni společně - děti, rodiče i učitelé. Je to vždycky krásné předvánoční setkání.    

Eva Vlachová

Zveřejněno: 05.12.2001 – support@publix.cz
Vytisknout