Osobnost Prahy 2: muž, který paletu nezradil: se synem Ondřejem ve vinohradském ateliéru

Vinohradský ateliér Miroslava Rady v podkroví evangelické modlitebny v Korunní ulici voní přívětivostí. To je základní vjem, který si každý jen trochu pozorný návštěvník může odnést ze setkání s mužem, jenž před svým malířským stojanem stojí už přes padesát let.
Právě tady, na evangelické půdě, vyvolal Miroslav Rada před dvěma roky malé zemětřesení. Jeho monumentální výzdoba modlitebny zapůsobila na část zdejších farníků jako bomba. Dnes patří tyto malby k nejosobitějším výtvarným počinům, které Vinohrady za poslední léta zažily, a není zde nouze ani o zahraniční „diváky“.
Miroslav Rada původně vystudoval profesuru výtvarné výchovy, je žákem Cyrila Boudy a Karla Lidického. „Ale jakkoli je výborný pedagog, vlastně nikdy neučil,“ poznamenává jeho syn Ondřej, rovněž malíř. Rozhodl se pro dráhu výtvarníka „na volné noze“, možná i proto, že chtěl zůstat svůj: „Ve svém ateliéru jsem byl naprosto svobodný, dělal jsem, co jsem chtěl a co mě zajímalo. Nebyl jsem vázán, abych se přizpůsobil.“
Osobní svobodu ostatně Miroslav Rada vnímá jako výlučnou podmínku umělecké tvorby. Patří ale také ke generaci, která zažila devastující ideologii padesátých let, jež se nevyhnula ani kumštu. Socialistický realismus se jí říkalo. Pro křesťana a malíře, který má blízko k sakrální a biblické tématice, to musela být konfrontace přinejmenším bizarní. Rada to řešil po svém: „Vůbec jsem nedával věci do prodeje, živil jsem se užitou grafikou.“
A tak se na celá dlouhá léta stala hlavním zdrojem obživy Miroslava Rady ilustrace. V tom mu samozřejmě pomohl vliv Boudův, který v knižní ilustraci patří mezi českými výtvarníky k rodinnému stříbru.
Rada neskrývá svoji inspiraci českým kubismem, k němuž se také hlásí. Velmi blízký mu byl Josef Čapek, především pak Bohumil Kubišta. „Dost pro mě znamenal, on sám i jeho tvůrčí postoje a úcta k malování,“ přiznává. A tento vliv je na něm opravdu vidět. Klidný, vyrovnaný kumštýř, který pokoru umělce nepředstírá. Hovoří skoro potichu, ale každý akcent vnímáte jako důležitý příznak. Mluvíte s mužem, který nemá potřebu svou uměleckou svobodu „vykřičet“ do světa, ale který ji žije. Nejspíš k tomu vede i své syny, ostatně starší Ondřej nedávno „vyletěl“ z Akademie – neuměl a nechtěl se přizpůsobit.
Největším a celoživotním Radovým tématem je Bible. Je pro něj nevyčerpatelným zdrojem inspirace. „Jsem věřící, vždycky jsem měl k biblickému námětu blízko. Člověk ale samozřejmě všechny ty příběhy nějak převádí do současnosti,“ podotýká šesta-sedmdesátiletý malíř, který dokazuje, že na Vinohradech nikdy nebyla nouze o opravdové kumštýře. Svůj umělecký sen nemá a ani ho nehledá. Takovým snem je podle Miroslava Rady tvorba sama.

Text a foto: Ladislav Doležal

Zveřejněno: 22.05.2002 – support@publix.cz
Vytisknout