Podaná ruka : Denní stacionář AKORD pro děti a mládež s mentálním postižením

Mnoho dětí a mladých lidí s mentálním či jiným postižením vyrůstá v ústavech, jiní mají to štěstí, že se o ně může a chce starat jejich rodina. Jistě se shodneme v tom, že rodiny, které celodenně o děti s takovým postižením pečují, zaslouží obdiv a úctu. Ničí síly však nejsou nevyčerpatelné a téměř vždy přijdou chvíle, kdy už rodičům ty vlastní nestačí. Kompromisem mezi domácí a ústavní péčí je pak denní stacionář. Jedním z několika, které v Praze fungují, je AKORD, neziskové zařízení pro děti a mládež s mentálním postižením a kombinovanými vadami ve věku od 6 do 26 let.
V AKORDu mě vítá ředitelka, paní Irena Dušková, a hned mě vede do prvního patra… tam pobývají děti i ti, kteří o ně pečují. Právě skončil dopolední program a všichni už se těší na oběd. V herně si David, podobně jako několik dalších dětí, hází míčem s jednou z asistentek a v další místnosti mi paní ředitelka představuje Míšu a Honzíka. Míša skládá domino, zatímco Honza si s další asistentkou prohlíží anatomický atlas. Jak se dozvídám, je zkoumání všeho, co se týká fungování lidského těla, jeho velkým koníčkem. Další místnost je sice prázdná, ale matrace, žíněnky a rehabilitační míče prozrazují, co se tu obvykle odehrává. Všude panuje přátelská a milá atmosféra. Paní ředitelka to komentuje: „Naše práce stojí na tom, že jde o rodinné komunitní centrum. Jsou zde zaměstnané rehabilitační sestry, speciální pedagožka a také šest osobních asistentů. Děti by se bez jejich pomoci a téměř nepřetržité péče neobešly.“ Všímám si, že děti, se kterými se mám možnost seznámit, mají různá postižení. „Péče je individuální – vzdělávací, terapeutická a rehabilitační,“ vysvětluje paní ředitelka. „Pro každého zvlášť je vytvořen terapeutický plán. Fungujeme od sedmi do sedmnácti hodin, náš denní režim je podobný jako v mateřských školách. Dopoledne i odpoledne tu probíhá program, každý den zaměřený na určitý druh terapie (muzikoterapie, ergoterapie, arteterapie…). Zároveň děti postupně odcházejí na rehabilitační cvičení a mají dostatek času i na to, aby se mohly se speciální pedagožkou nebo některým z asistentů věnovat svému vzdělávacímu programu. Předěly tvoří jídla, při přípravě svačiny některé děti pomáhají. Důležitý je i přibližně dvouhodinový odpočinek po obědě.“
Nemyslete si však, že se děti z AKORDu schovávají před světem. Jak říká paní ředitelka, za velmi důležitou zde považují i integraci do společnosti. Pro děti to znamená, že chodí často ven, navštěvují divadla, koncerty a spoustu dalších zajímavých akcí. Každoročně také jezdí na dvoutýdenní letní pobyt do přírody.
Jak už jsem zmínila, pro fungování AKORDu (ale i mnoha dalších podobně zaměřených organizací) je velmi důležitá práce osobních asistentů. AKORD proto již osmým rokem pořádá vzdělávací rekvalifikační kurzy Asistent pro osobní potřebu handicapovaných osob, letos poprvé i ve spolupráci s úřadem práce. Přestože je o kurzy velký zájem, šikovných asistentů ještě stále není dostatek a je zde tedy možnost uplatnění i pro ty, kteří hledají práci. Důležité není ani tak dosavadní vzdělání, jako spíš motivace k této náročné práci a morální i trestní bezúhonnost.
Když se ptám paní ředitelky Duškové, co by chtěla k našemu povídání a zajímavé prohlídce doplnit, reaguje okamžitě: „Napište, že jsme stále otevřeni novým lidem – jak klientům, tak asistentům. Stačí nás kontaktovat.“ Nezbývá tedy, než doplnit kontaktní údaje a popřát všem v AKORDu, aby jim vydržela pohoda, která zde panuje.

Lada Poláková

Zveřejněno: 08.07.2004 – support@publix.cz
Vytisknout