Podaná ruka : Sociocentrum Dům u Libuše

Schizofrenie, fobie, neuróza, psychóza… nemoci, jejichž diagnóza znamená často boj na hodně dlouho, ne - li na celý život. Příznaky, které tato onemocnění doprovázejí, mohou být příčinou mnoha problémů ve vztahu k okolí, dokonce mohou vést až k sociální izolaci. Na pomoc lidem, kteří izolovaní být nechtějí, je tu Sdružení pro péči o duševně nemocné Fokus Praha. Vedle mnoha dalších projektů provozuje již deset let také sociocentrum Dům u Libuše.
U nenápadných dveří domu nedaleko tramvajové zastávky Výtoň mě vítá jeden z pracovníků Domu u Libuše Pavel Košák. Procházíme spolu prostory centra. Kdybych nevěděla, kde jsem, mohla bych klubové místnosti lehko zaměnit za příjemnou kavárnu. Nástěnky se spoustou fotografií ze společných akcí však napovídají, že se tu vedle posezení u kávy děje i něco jiného. U jednoho ze stolů se seznamuji s několika členkami zatím dámské skupinky dnešních dopoledních návštěvníků. Paní Květa nenuceně pokuřuje a ukazuje mi několik svých příspěvků v časopise Libušinka. Jak se dozvídám, je také aktivní členkou výletního spolku. Její spolusedící Majka zase v rámci aktivit spolku rukodělných prací učí zájemce háčkovat bačkory. Další z návštěvnic klubu vyjmenovává hned několik kroužků, které navštěvuje, mimo jiné kurz francouzštiny. Všechny se shodují v tom, že se jim v Libuši moc líbí.
„V podstatě jde o to, že se snažíme našim klientům pomoci se zaplněním volného času,“ vysvětluje Pavel Košák. „Mnozí z nich nemají dobré rodinné zázemí a kvůli onemocnění nemohou pracovat. Jsme někdy jediným místem, kam se z domova vypraví. Klienti mohou přijít každý den od 11 do 17 hodin, středeční večer je věnován promítání filmů, a proto je prodloužen do 20 hodin. O sobotách se snažíme vyjíždět na výlety, obvykle do okolí Prahy. Každý den je tu možnost věnovat se nějaké aktivitě, jako je třeba relaxační cvičení, rukodělné práce všeho druhu, malování, společné vaření apod. Kromě toho nabízíme možnost účasti na společných kulturních nebo sportovních akcích, jednou ročně také vyrážíme na týdenní pobyt mimo Prahu. Funguje tu i kapela, která pravidelně vystupuje, pořádáme výstavy, vydáváme občasník Libušinka, který kompletně vytvářejí naši klienti,“ doplňuje řadu dalších aktivit Pavel Košák. Srpnový program, který mi ukazuje, je důkazem, že ani o prázdninách se tu život nezastavil. Ale co ti, kteří nejsou tak aktivní a chtějí si třeba jen popovídat? „Samozřejmě i oni jsou u nás vítáni. Nikoho do ničeho nenutíme, každý se může zapojit, kdy a jak chce. Klidně tu může celých šest hodin jen prosedět a je jen na něm, jestli si k tomu vybere knížku z naší knihovny, půjčí karty nebo třeba přivede svého domácího mazlíčka.“
Lidé s vážnými zdravotními problémy obvykle nemají peněz nazbyt, a tak se nemohu nezeptat na finance. Pavel Košák k tomu vysvětluje: „Pobyt v klubu je zdarma, klienti si hradí jen to, co tady snědí a vypijí (dodávám, že ceny jsou víc než lidové). Co se týče akcí mimo klub, snažíme se hledat takové, které nestojí mnoho. Máme vytipované volné vstupy do galerií a muzeí, osvědčily se nám například návštěvy generálních zkoušek divadelních představení, které jsou zdarma… Snažíme se prostě, aby byl náš program dostupný opravdu pro všechny.“
„Libušina ulice je snad nejméně známou v Praze, skoro každý, kdo nás hledá, bloudí,“ zareagoval Pavel Košák na mé omluvy za pozdní příchod na začátku naší schůzky. Naštěstí je dost těch, kteří si už cestu sem – a teď nemyslím cestu k těm správným dveřím, ale k lidem – našli. Doufejme, že přibudou další.   

Lada Poláková

Zveřejněno: 20.09.2004 – support@publix.cz
Vytisknout