Příběh z 5. května 1945

Do redakce přicházejí různé dopisy – některé s podnětnými připomínkami, jiné obsahují dotazy, na které se snažíme v co nejkratším čase odpovědět. Vesměs předáváme otázky kompetentním osobám, abychom Vás mohli informovat o všem, co Vám případně leží na srdci. Žádné psaní nenecháme bez povšimnutí – tedy ani následující vzpomínku PhDr. Narcisky Dostálové jsme nezaložili ad akta.
Příběh z 5. května 1945
Koncem války jsem byla zaměstnaná jako zdravotní sestra v tehdejší Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí v Praze 2. Ten den – 5. května jsem měla mít čtyřiadvacetihodinovou službu, ale strávila jsem v ní tenkrát rušných 48 hodin, neboť kolegyně, která mě měla vystřídat prostě nepřišla.
Bylo mi necelých 20 let a 5. květen mne zaskočil při jedné z mých prvních služeb v nemocnici, z níž jsem znala zběžně jen kancelář osobního oddělení a malou místnůstku, kde bylo mým úkolem po 24 hodin podávat na třech telefonních linkách informace o příjmech pacientů, zemřelých, či zprostředkovaně obstarávat dárce krve.
Toho dne bylo od rána rušno, kdokoliv ke mně přišel, nemluvil o ničem jiném, než že brzy válka skončí a že Němci odcházejí z Prahy. A najednou cvakl zámek od vchodu do místnosti a já tam zůstala sama se třemi telefony, ovšem bez spojení se světem. Rádio jsem neměla. A ke všemu byla sobota. Záviděla jsem všem, kteří 5. května mohli „ být při tom“, mj. i zaměstnancům z ústředny dárců krve, kteří mi vždy při odchodů domů pravidelně předávali čerstvé seznamy dárců, ale tentokrát ve spěchu na tuto povinnost zapomněli.
Najednou začali jezdit sanitky a vozily jednoho raněného za druhým. Telefony se rozdrnčely - lidé se ptali na své nejbližší. Nebyl čas na sepisování protokolů o příjmech a pochopitelně – kliniky rychle žádaly krev. V ústředně dárců už nebyla živá duše a seznamy nikde – co teď?
Pokoušela jsem se svolat dárce podle staršího soupisu, neboť lékaři volali stále naléhavěji – byla jsem zoufalá. Co chvíli přinášeli tělo těžce zraněného či dokonce mrtvého a nemocnice se rychle zaplňovala. Vzduch byl nedýchatelný – okna vysoko.
Napadlo mne zavolat rozhlas! Slíbili mi, že výzvu o darování krve zveřejní, ale nic se dlouho nedělo. Teprve později jsem se dozvěděla, co se na Vinohradech před rozhlasem, i v jeho studiích, stalo - že jej obsadili Němci… Zkusila jsem tedy štěstí a zavolala jsem druhý vysílač: pokus vyšel a mě se po chvilce začínali ozývat dobrovolníci. Potíž však spočívala v tom, že se jich hromadilo mnoho a my jsme potřebovali dárce řádně vyšetřené… Snad si tenkrát někdo z ústředny dárců uvědomil, že ve službě je mladé, nezkušené děvče a konečně zmobilizoval ostatní zaměstnance ústředny dárců.
Bylo vyhráno. Během krátkého času se začalo vyšetřovat, nápor se ale tenkrát rozhodně nezvládal lehce.
Účinek výzvy byl překvapivý - do nemocnice přibíhali lidé nejen darovat krev, ale přinášeli i například látky na obvazy. Nabízeli, kde by bylo možné zřídit nouzové ošetřovny či umístit zbraně a podobně.
Informace jsem tenkrát telefonicky předávala Národní radě. Možná si někdo ze čtenářů Novin Prahy 2 vzpomene na pohnutý 5. květen 1945 ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí a ozve se, tak jako pan Kutlvašr, který mne před časem navštívil na III. interní klinice, kde jsem pracovala jako sekretářka prof. Charváta.

PhDr. Narciska Dostálová, CSc.

Zveřejněno: 19.05.2000 – support@publix.cz
Vytisknout