Půjdete-li… Kde se říkávalo „U idiotů“

Půjdete-li od náměstí I. P. Pavlova Kateřinskou ulicí a přejdete-li její křižovatku s ulicí Ke Karlovu, zastavte se, prosím. Pak s budovami Neurologické kliniky 1. lékařské fakulty za zády pohleďte před sebe. Neuvidíte nic zvláštního, ledaže byste za to zvláštní chtěli považovat parkoviště a architekturu konce 60. let před vámi: objekt čp. 1528 resp. 2019, kde sídlí pražští a středočeští energetici.
Jistěže ani oni sem nechodí kvůli ozvláštněnosti místa. Asi by se však divili, kdyby věděli, že se tu říkalo „U idiotů“. Proč, to souvisí se skutečnou pozoruhodností, která měla počátek v roce 1871. Zde totiž, ještě ve staré zástavbě u zelinářské zahrady v domku s uličním číslem 17, zahájil kolem 17. června 1871 činnost „ústav pro idioty“, posléze známý jako Ernestinum. Toto na svoji dobu bohulibé zařízení vzniklo jako jedno z prvních svého druhu v celém Rakousku – Uhersku, z podnětu a iniciativy čistě domácí. Z antropologických výzkumů totiž vyplynulo, že v Čechách se mezi osobami považovanými za choromyslné vyskytují ve vysokém procentu lidé, kteří jsou mentálně zanedbaní a kterým by mohla pomoci cílená výchova a výuka. Této myšlenky se nejiniciativněji chopil lékař a pedagog Karel Slavoj Amerling, jemuž se pro ideu zřízení specializovaného ústavu pro idioty – rozumějme pro osoby mentálně postižené – podařilo nadchnout řadu veřejných a soukromých osobností. Akci se oficiálně postavil do čela spolek paní sv. Anny, který si k jejímu řízení ustavil zvláštní výbor. Ten ze 70 žadatelů doporučil k přijetí 14 osob. Nakonec z finančních důvodů mohlo být v ústavu zpočátku umístěno pouze šest chlapců. Ředitelské funkce se Amerling ujal bezplatně, zato měl k dispozici hned dalších pět zaměstnanců – učitele, ošetřovatele, ošetřovatelku a dvě síly do kuchyně a prádelny.
Amerlingovu práci musíme i dnes vysoce ocenit. Uvažme, že když v ústavu začínal, byl čtyřiašedesátiletým penzistou a svým chovancům byl v jedné osobě otcem, vychovatelem, učitelem i lékařem. Velkou pomocnicí se mu stala jeho žena Františka Svatava Amerlingová, která byla jednatelkou zřizovatelského spolku i výkonnou administrátorkou ústavu. Proto se Amerling mohl věnovat i výzkumu problému idiotismu a odpovídajícím způsobem vést personál. Mimo jiné musel dbát, aby děti nebyly ani zjevně, ani vskrytu tělesně trestány, neboť „je nesmíme považovat za úmyslně zlá stvoření“. Dosud inspirující je Amerlingův čtyřstupňový výchovný systém. Zvládnutí dvou nejnižších stupňů, řekli bychom škol denního a týdenního života, uschopňovalo chovance už natolik, že mohl být z ústavu propuštěn, neboť byl schopen styku s ostatními lidmi. Do tohoto systému Amerling vnesl osobité metodické prostředky, individuální řešení situace každého jedince a hluboké mravní cítění s postiženými. Cílem celého výchovného působení bylo docílit u chovanců samostatného vystupování a výkonu nenáročných prací, a tím jejich navrácení do života. Dlužno dodat, že toto je cíl zcela moderní, ke kterému se u osob s mentálním postižením v posledním desetiletí opět navracíme. A to prosím začínalo zde, na místě, které patří k městské části Praha 2. Tato skutečnost zcela upadla v zapomenutí, ale letos se ji podařilo upřesnit a dokladovat – největší problém představovala právě lokalizace polohy ústavu v jeho počátečním období 1871 – 1872. Pro úplnost však doplňme, že k 1. listopadu 1782 se ústav přestěhoval do Šternberského paláce na Hradčanech (dnes součást Národní galerie) už se třinácti chovanci a jejich počet se pak v dalších letech několikanásobně zvýšil.   

tiz, jan, sit

Zveřejněno: 12.11.2002 – support@publix.cz
Vytisknout