Půjdete-li... Tam, kde stával sirotčinec pro potomky padlých vojínů a legionářů známý jako Joaneum

Půjdete-li z Lípové ulice oklikou do ulice Ječné, povede vaše cesta doprava se lomící ulicí Salmovskou. I dnes je to ulice tichá a klidná, celá zastavěná činžáky. Jednoho z nich, objektu s čp. 1538 a uličním číslem 8, si povšimneme blíže.
Je to novorenesanční stavba z roku 1874, původně trojkřídlý nájemní dům. Od roku 1888 ho vlastnil Emanuel hrabě Sylva - Tarouca a tehdy také začal být využíván pro humanitární účely. Nejdříve tu byl domov pro studenty a učně, jehož zřizovatelem byla Jednota katolických tovaryšů a učedníků. Od roku 1922 tento domov vlastní Joaneum (Ioaneum), spolek pro výchovu sirotků a učňů; zřídil v něm sirotčinec stejného jména, určený pro potomky padlých vojínů a legionářů. Ústav měl tři oddělení – pro školáky, pro učně a pro studenty. Přijímáni byli žadatelé náboženství římsko - katolického a řecko - katolického z území celého státu. Vnitřními úpravami objektu, hlavně jeho nádvorních křídel, narostla kapacita tohoto zařízení na 180 míst.
Zřizovatelskou organizací Joanea byla kongregace Bratří škol křesťanských. Tato řeholní komunita se zabývala výchovou mládeže na nižším a středním stupni vzdělávání. Výchova byla vedena vždy v mateřském jazyce chovanců, nesmělo při ní být používáno tělesných trestů a také měla být bezplatná. Do Prahy byli „školští bratři“ uvedeni v roce 1898 nejprve do Bubenče, kde měli penzionát sv. Václava, u něhož vznikl i seminář pro učitele. Joaneum bylo u nás jedinou institucí, určenou pro válečné sirotky. Také se zde podařilo umožnit setrvání chovanců i po šestnáctém roce věku, dokud se nevyučili řemeslu či nedokončili studia. Časem, jak váleční sirotci odrostli, se ústav stal klasickým sirotčincem a učňovským internátem.
Úkol postarat se o sirotky, aby byli vychováni a časem i způsobilí k výdělečné práci, příslušel podle rakouských zákonů a jejich pozdějších československých novel domovským obcím. Obce se měly postarat, aby sirotci byli svěřeni do rodinné nebo ústavní péče. Obce však tuto povinnost plnily většinou nedostatečně, a tak významnou roli v tzv. sirotčenství měla soukromá dobročinnost, spolková i poskytovaná jednotlivci. Po první světové válce se o tomto problému začalo široce diskutovat. Jednak si mnozí činitelé uvědomovali, že z nedostatečné veřejné péče o děti a mládež hrozí státu sociální nebezpečí, jednak šlo o to, zda při budování této péče jít cestou zřizování dětských domovů, sirotčinců a azylů, anebo za-opatřováním sirotků v pěstounských rodinách. Teoreticky se uznávalo, že pro dítě je nejvhodnější výchova rodinná, která je i méně nákladná. Protože však dobrých pěstounů byl nedostatek a institucionální péči šlo zajistit snáze, byla dána přednost rozvoji ústavnictví. V roce 1925 bylo už v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 282 sirotčinců a dětských domovů; nacházely se ve správě nejrůznějších organizací, nejčastěji náboženských korporací, okresů a obcí.
Dnes je dům čp. 1538 opět v majetku „školských bratrů“. Ti se však do České republiky nevrátili, a tak budovu pronajali pražské Salesiánské provincii. Salesiáni zde umístili svou Vyšší sociálně pedagogickou a teologickou školu – Jabok, čímž toto místo může opět naplňovat své výchovné poslání.
A co znamená slovo Jabok? Je to kryptogram vzniklý spojením počátečních písmen jmen Jan Bosco a Komenský. (Jan Bosco byl zakladatel salesiánské kongregace. Kdo byl Komenský, snad každý ví.) Jabok je navíc řeka, která se z východní strany vlévá do Jordánu a u níž starozákonní Jákob dle knihy Genesis svedl svůj osudový boj, aby získal jméno Izrael.
Název Joaneum ponechali nynější uživatelé domu ve světlé omítce opravené fasády. Bývalý sirotčinec tak snadno najdete.

PhDr. Boris Titzl, Ph. D.

Zveřejněno: 07.10.2003 – support@publix.cz
Vytisknout