Půjdete-li…

Půjdete-li horní částí Štěpánské ulice, zastavte se tak, abyste před sebou měli vchod do kostela sv. Štěpána a přitom viděli na jeho samostatně stojící zvonici. Za vašimi zády zůstane ústí Malé Štěpánské, slepé uličky, která vznikla při parcelaci uvnitř plochy nacházející se nad dnešním Karlovým náměstím.
Podle historika V. V. Tomka ono místo prý mělo výmluvný název „V řiti“, což místní obyvatele asi moc nepotěší, nicméně mohou si to říkat latinsky „in culo“, jak se též pravívalo. Přitom se nacházíme v jednom z centrálních míst středověké zástavby Nového Města, kde se kromě kostela a hřbitova, fary a školy nacházel i špitál. A o ten dnes jde.
Popojdete-li mezerou mezi kostelem a rohovou cukrárnou ke zvonici, upoutá vás po pravé ruce stojící kdysi vznosný, jenže dnes sešlý a poničený objekt s číslem popisným 536. Jistou dobu po roce 1875 tu bylo i několik tříd svatoštěpánské farní hlavní školy, ale původně „dům tento byl nově postaven pro ošetření nemocných“, a sice roku 1613. Konkrétní určení domu – morový lazaret.
Řekne-li se dnes slovo „mor“, téměř nic to současnému člověku neříká. Přitom až do let 1738 – 1739, kdy u nás proběhla patrně poslední epidemie této choroby, to byla nejstrašnější „metla boží“, decimující hlavně obyvatele měst. Mor tzv. dýmějový (žlázový, bubonický) či jeho plicní forma byl označován jako pestilenzie či lidově podle tmavých podlitin jako černá smrt. Nechce se ani věřit odhadům, že v českých zemích zemřelo na mor úhrnem 800 000 lidí. (Jen pro srovnání: v roce 1784 po spojení Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan měla celá Praha i s vojenskou posádkou pouhých 76 000 obyvatel, a to byla druhým největším městem monarchie.)
Dnes víme, že za morové rány se ve středověku a raném novověku považovaly i epidemie dalších nemocí, jejichž skutečná příčina ještě nebyla známa. Byla to například uherská nemoc, což byl skvrnitý tyfus, typické onemocnění válečných dob. Zhoubné následky měly i epidemie chřipek, či podobných nemocí, u nichž původce není znám; podle symptomů se ale soudí, že byly způsobeny virem. Z ostatních infekčních onemocnění bakteriálního původu, která důvodně budila strach obyvatelstva, nutno jmenovat malomocenství čili lepru a syfilis čili příjici.
Výše jmenovaná onemocnění vyžadovala i ve své době mimořádná lékařská resp. hy-gienická opatření a především s onemocnělými těmito chorobami se mohl setkat lékař a jeho pomocníci ve svatoštěpánském špitále. Ošetřujícímu personálu se tehdy doporučovalo nosit dlouhý splývavý svrchní oděv a na obličeji masku s dlouhým dutým nosem, který připomíná ptačí zobák, do něhož se vkládaly vonné byliny. (Pokud se to někomu zdá směšné, dodejme, že ještě v třicátých letech 20. století se učilo, že k nemocným morem nutno přistupovat s obličejovou maskou, v jejímž dýchacím otvoru je chomáč vaty namočený do karbolizované vody.) Věřilo se totiž, že nakažlivé choroby pachem přecházejí do dechu člověka a odtud hlavně do slin. Proto se požadovalo nepolykat, ale vyplivovat sliny.
Tečkou za špitální minulostí domu čp. 536 bylo zrušení umrlčí komory v roce 1874 a celková novorenesanční přestavba objektu v roce následujícím. Pak už se prováděly jen menší dispoziční změny, poslední v roce 1953. Dá se říci, že následně celý historicky zajímavý dům už jen chátral. Protože píšeme rok 2002, není už nejvyšší čas toto chátrání zastavit?

PhDr. Boris Titzl, Ph.D.

Zveřejněno: 09.12.2002 – support@publix.cz
Vytisknout