ŘEKA VYPRÁVÍ : Jmenovkyně

Labutí píseň české paroplavby může symbolizovat plavidlo, které už čtyřiašedesát let kotví v přístavišti Rašínova nábřeží. V době rozmachu motorových lodí šlo o jednu z posledních zakázek na klasický kolesový parník. Realizovat ji měla loděnice v Ústí nad Labem, ale události Mnichovské dohody způsobily, že stavba Vltavy byla svěřena libeňským loděnicím Praga. I tak se nechtěnému kmotřenství hákového kříže parník nevyhnul a své první krůčky mateřskými vodami absolvoval s označením „Moldau“ na pravém boku.
Poslali ho obhospodařovat lodní spoj do Štěchovic, kde se právě stavěla přehrada. Linku využívali hlavně trhovci z širokého vltavského okolí, kteří se stahovali do Prahy a na Zbraslav. „Parník býval po okraj naplněný zeleninou a kdákajícími slepicemi,“ reprodukuje strojník František Průcha něco z toho, co slyšel z vyprávění starých bardů. Mezi posádkou se jim důvěrně říká „dědci“. „Mě například zaučoval jakýsi pan Zbrožek. Neobyčejně výtečný pán! Ještě ve svých osmdesáti letech jezdil s lodí alespoň jako pokladník a bavil cestující všemožnými historkami. A víte, co jsem se po jeho smrti čirou náhodou dozvěděl? Představte si, dědek Zbrožek měl i za komunistů v občance jako místo bydliště uveden parník Vltava!“ dodnes se podivuje František Průcha, který ke společnosti přišel v šedesátých letech. Tehdy trhovce vystřídali především chataři, kteří parník používali pro dopravu stavebního materiálu. „Často jsme v nějaké ze zatáček zpomalili a lodníci naházeli prkna do vody. Za námi veslující chatař si je pak vylovil do pramice a odvezl,“ popisuje svéráznou praxi František Průcha. Rád na ty doby vzpomíná. Parníky jezdily plné, mnohdy ani nemohly všechny zájemce pobrat. Aby ne, vždyť lístek Praha – Štěchovice stával tenkrát pouhých osm a pivo na palubě dokonce jen tři koruny československé. Právě levné pivo ovšem nejednou málem způsobilo katastrofu. Proč, vysvětluje opět František Průcha: „V místech, kde je dnes modřanská plavební komora, bývala dříve jen mělká úžina. Náš parník je docela vratký, a když se všichni muži na palubě postavili na jednu stranu do fronty na pivo, drhli jsme kolesy o dno. Kapitán vždycky zuřil, kolesa jsou to nejdůležitější, co na lodi je!“
O všelijaké historky z různých dob není na palubě nouze. Třeba jak při spartakiádě v roce 1975 se nějakým nedopatřením stalo, že na palubu přišlo více než sto žen a téměř žádný muž, a posádka se musela před tancechtivými cvičenkami zamykat v podpalubí. Nebo jak byl parník využit v rekonstrukci války Severu proti Jihu. Nebo… Jenže parník vyráží za svými současnými povinnostmi a pana strojníka čeká práce ve strojovně. Inspirován prostřenými stoly vyrážím tedy alespoň zjistit, na jaké pochutiny se mohou brzcí strávníci těšit. „Rýže, hranolky, teplá zelenina, koktejlové párečky, pečená ryba na bylinkovém másle, pečené kuře a guláš,“ vypočítává sympatický samovládce kuchyně Vlastimil Holub těsně před tím, než se na palubě objeví první cestující. Závidím jim. Do té doby, než se podívám na jízdní řád. Tříhodinová plavba s živou hudbou a večeří stojí 740 korun.

Text a foto: Adam Pražák

Zveřejněno: 12.10.2004 – support@publix.cz
Vytisknout