Revitalizace Havlíčkových sadů z pohledu památkářů

REVITALIZACE  HAVLÍČKOVÝCH  SADŮ 

Na základě VEŘEJNÉ Architektonické SOUTĚŽE

řešení revitalizace památkově chráněného parku  Havlíčkových sadů v k.ú. Královské Vinohrady, Praha 2  (17. 1. 2006)

Vítězný tým: architektonická kancelář DESIGN ARCOM S.R.O.

Vedoucí pracovního týmu: Ing. arch. Hedvika Hronová,

Spolupráce: Ing. Radmila Fingerová -  krajinářská architektura
  Mgr. Věra Müllerová -  uměleckohistorické průzkumy, dohled při realizacích stavebních objektů 
Revitalizace Grébovky

Úvodem

Práci na projektech předcházelo provedení řady průzkumů, především umělecko - historického , stavebně - technického
a dendrologického. Základem pro stanovení koncepce obnovy parku byly především poznatky z umělecko - historických průzkumů Groebeho vily , Dolní Landhausky a Pavilonu. Nejprve byly shromážděny veškeré dostupné archivní materiály, které se za 100 let od doby vzniku Groebovky dochovaly. Tyto dokumenty se většinou týkaly celého areálu, takže byl získán zásadní přehled o jeho podobě a rozsahu.

Po seznámení s tématem byli všichni účastníci na projektu okouzleni neobyčejným entuziasmem Moritze Groebeho, který věnoval nezměrnou energii spojenou s nemalými finančními prostředky k vytvoření velkolepého rodinného sídla s rozlehlou zahradou ve stylu italské renesance, která byla předmětem obdivu a inspirace většiny uměleckých počinů té doby. Základem této koncepce bylo spojení přírodních elementů s harmonickou architektonickou kompozicí zdobenou četnými prvky teras, balkonů, zábradlí s balustrádami, loggií atp. Zásadní důraz v komponování objektů organicky umístěných v zahradě byl kladen na maximální využívání vodního živlu v podobě vodotrysků, vodopádů, kaskád, vodních ploch a nádrží způsobem, který se podobal divadelní scéně. V Groebovce navíc došlo díky romantickému posunu v náhledu na přírodu a její spojení s lidskou tvořivostí konce 19.století k tomu, že bylo toto dílo navíc obohaceno řadou novodobých ideových a výtvarných elementů – např. kladeného důrazu na malebná intimní zákoutí, vytvářením působivých průhledů do krajiny a zdůraznění odkazů na tajemná přírodní mystéria.

Vila měla být reprezentačním sídlem s mnoha společenskými a hostinskými pokoji, velkou kuchyní, vinným sklepem, rozlehlou vstupní halou a schodištěm.  Byla tématicky i kompozičně provázaná s dalšími objekty na pozemku, kterých původně bylo mnohem více, než se dochovalo dodnes. Kromě již zmíněné Dolní Landhausky s opěrnými zdmi a Pavilonu  se dochovaly Horní Landhauska (zcela novodobě přestavěná), Viničný altán, Grotta s jezírkem a přilehlými plastickými prvky kolem cest a část obvodové zdi. Nedochovaly se nejméně dva další altánky, hvězdárna a rozlehlé skleníky. Obvod pozemku byl původně ohraničen mohutnou zdí proloženou několika vstupními portály dochovanými pouze ve fragmentech. Meandrové koryto Botiče v době vzniku ještě neregulovaného, bylo patrně opatřeno zděným můstkem (zbytky můstku jsou dochované pod stávající železnou lávkou). 

Terén zahrady byl uměle vytvářen vyrovnáváním a tvarováním pozemku obrovským množstvím navezené zeminy a kompozičním osazováním rozměrných kamenů. Zahrada měla původně mnohem větší rozsah než je známý. Na severu sahala přes dnešní ulici Havlíčkovu (stávající ohraničení kovovým plotem bylo zhotoveno až po vzniku této ulice po roce 1905), na jihu pak pozemek sahal až k dnešní ulici Vršovické , jak ještě nedávno dokládal zbytek původní, dnes již neexistující zděné ohrady.

Ke zhmotnění svých vizí si Groebe přizval přední autory, jejichž stylový rukopis byl s jeho představami spřízněný . V jejich čele stáli architekti Antonín Barvitius, Josef Schulz, malíř Adolf Liebscher a sochař Bohuslav Schnirch. Tyto tvůrce Groebe ovlivňoval svými konkrétními představami, platil jim cesty do ciziny za účelem inspirace a poznání a působil jako aktivní demiurg celého projektu. Mimo jiné i z těchto důvodů zaslouží jeho vizionářská osobnost úctu a ocenění, neboť jeho přičiněním vzniklo výjimečné umělecké dílo dodnes budící pozornost a obdiv.

Zásadním krédem rekonstrukce, na kterém se shodla většina zúčastněných odborníků, byla snaha vrátit Groebovce původní vzhled v co největší možné míře, a to na základě archívní dokumentace, výsledků průzkumů, nalezených autentických fragmentů a obzvlášť poznání a pochopení užitých principů a filosofie tvůrců. Vzhledem k tomu, že revitalizace parku, včetně rekonstrukce objektů v něm, obdržela několik prestižních cen, se tato snaha nakonec zdařila.


Významný pražský průmyslník Moritz GroebeVršovice okolo roku 1885 vyobrazení z knihy Čechy, díl III., Praha část IIX.

O parku, původně soukromé zahradě

Základní  údaje  

Havlíčkovy sady mají celkovou rozlohu 110 448 m2 (11 ha), z toho: 17 000 m2 vinice ,  5 170 m2 tok Botiče ,  2 630 m2 zastavěné plochy, 5 520 m2 komunikace, 3 410 m2 hřiště a jiné plochy, 428 m2 hřiště „U štiky“, 76 526 m2 plochy zeleně včetně Grotty (641 m2), jezírka (126 m2+29m2).

Majitel původní zahrady u velkolepého rodinného sídla Moritz Groebe (1828-1891) se v zahradních úpravách nechal inspirovat řadou stylů poplatných romantismu konce 19. století a vytvořil dílo, které si nekladlo za cíl slohovou čistotu, ale naplnění osobních tužeb a představ o „ráji na zemi“. V souladu s atmosférou konce 19. století vytvářel náladové scenerie a vysazoval introdukované dřeviny a také dendrologicky zajímavé tvarové a barevné formy domácích dřevin, z nichž s některé dochovaly do dnešních dnů. Hlavní hodnotou parku je jeho poloha v kombinaci s kvalitními stavební objekty, na které byly komponovány průhledy v parku.

Hlavními inspiračním zdroji byla Groebemu renesanční Itálie a anglický krajinářský park. I když spolupracoval s řadou vynikajících osobností zahradní architekturyjakými byli zahradní architekt Rudolf Vácha (1825-1899), správce parku v Hluboké nad Vltavou nebo Eduard Petzold (1819-1891) zahradní  inspektor  parku v Muskau - Mužákovo, lze usuzovat, že si nechal radit například při použití sortimentu rostlin. Předpokládáme ale jeho významný autorský podíl na řešení celého areálu. Je jistě zajímavé, že tato původně soukromá zahrada určená pro jednu rodinu, již více jak 100 let (od 16. 5.1906) výborně slouží veřejnosti, aniž by bylo nutné provádět významné změny.

Cílem rehabilitace parku  bylo  vrátit  původní soukromé zahradě (nyní veřejnému parku) atmosféruz doby jejího založení a vytvořit pocit sounáležitosti s dílem našich předků. Zároveň provést citlivé úpravy, které umožní užívat park v souladu se soudobými potřebami veřejnosti a navrhnout nové vhodné aktivity, které obohatí možnosti využívání volného času. V daném případě byla tedy základním přístupem k řešení prostoru pokora k vytvořenému dílu, citlivá obnova dochovaných prvků, případně doplnění chybějících, dle archívních dokumentů.  Sortiment dřevin se postupně přibližuje původnímu bohatšímu dendrologickému složení. 

Realizace nových prvků je v souladu se stávajícím využíváním parku a respektuje oprávněné požadavky návštěvníků. Omezuje se však pouze na vytvoření bezpečného prostoru pro hry dětí i pro aktivity dospělých (hřiště pro seniory, hřiště na pétanque, výstavbu WC, doplnění parku systémem pítek a doplnění vhodného mobiliáře.

Základními prioritami výsledného řešení bylo:

- respektování historické podoby parku

- zachování kouzla romantického parku (obnova Grotty, jezírka, opěrných zdí, atd)

- zachování principu souladu s přírodou (optické potlačení cest) průběžný postup revitalizace zeleně (postupná obnova původního dendrologického složení)

- zachování přírodního charakteru podél Botiče (ÚSES)

Komponovaný pohled k altánu  Solitérní stromy jsou důležitou součástí parku

Základní postupy při navrhování byly:
1. zajištění bezpečnosti návštěvníků parku (postupné odstraňování přestárlých keřových výsadeb podél cest)
2. snížení náročnosti údržby (např. odstranění nekoncepčních dosadeb a vytvoření ucelených trávníkových ploch, snížilo náklady na  pravidelnou údržbu parku)
3. zajištění bezpečného prostoru pro hry dětí (hřiště pro nejmenší a pro střední věkovou kategorii splňující ČSN DIN 1176)
4. vytvoření širšího spektra využívání parku (Grotta, jezírka, pobytové trávníky, dětská hřiště, hřiště pro seniory, hřiště na petanque)
5. zvýšení komfortu využívání parku (WC, pítka, kvalitní povrchy cest, kvalitní mobiliář)

Revitalizace parku probíhala po etapách tak, aby vždy část parku sloužila veřejnosti.

Popis kompozičního řešení parku

Silně romantická severozápadní část s Grottou a jezírkem má výjimečný půvab. Tyto komorně laděné partie byly nejoblíbenější částí zahrady svého zakladatele, nejoblíbenějším místem návštěvníků po zpřístupnění parku na začátku 20. století,  a zcela jistě mohou zaujmout i dnešní návštěvníky. V těsné blízkosti Grotty bylo nutné provést zdravotní probírky a odstranit náletové dřeviny narušující stavebně technický stav Grotty.  Původní průhledy na vilu jak z Grotty, tak z Klotildiny výšiny nad jezírkem se musí obnovovat postupně, nikoliv jednorázově. Pokud stromy v původním průhledu dožijí nebo budou mít velmi špatnou sadovnickou hodnotu (tj. 5, případně 4) odstraní se, ale nové se místo nich již nevysadí. V této části tvoří podstatnou složku vegetačních prvků vzrostlé tisy, které jako dlouhověké dřeviny navíc výborně snášejí tvarování, a jsou tedy základní dřevinou této části i do budoucnosti. Velmi působivá je jejich struktura větvení a je možné v případě potřeby prosvětlení prostoru spíše odstraňovat obrost větví do podchodné výšky, než keře radikálně zmlazovat.

Uměle vytvořené jezírko v severozápadní romantické části z roku 1871

Bylo původně napájeno z městského vodovodu. Po smrti  Moritze  Groebeho  se stala tato část, která je náročná na údržbu, nefunkční. K obnově jezírka došlo již ve 30. letech 20. století. Po druhé světové válce tato významná část parku opět chátrala. V rámci rehabilitace parku došlo k její obnově na základě archivních materiálů a stavebně historického průzkumu. Jedná se
o jezírko typově podobné jezírkům, která v 19. století vznikala buď jako součást rodinných sídel,  (jezírko u vily Kinských cca 1836) nebo jako součást veřejného prostoru  - Vrchlického sady před hlavním nádražím, kde v roce 1876 podle projektu Františka Malého bylo zrealizováno jezírko s umělým vodopádem. V letech 1887–1890 obdobné jezírko  v Chotkových sadech  dle projektu významného zahradního architekta Františka Thomayera. Všechna  tato jezírka  mají stejné prvky : vodní hladina + umělé skály + vodopád. Cílem bylo vytvořit romantickou atmosféru s výrazným zvukem vody, který přehlušoval zvukyvelkoměsta a navozoval pocit divoké přírody.
Partie okolo jezírka v severozápadní části parku

V okolí jezírka bylo nutné při jeho obnově odstranit náletové porosty i nekoncepčně vysazované keře a obnovit tak průhledy z míst, na kterých byly obnoveny lavičky. Stávající i popadané kameny byly označeny a z jezírka vyjmuta. Na historickém půdorysu jezírka byla realizována nová nádrž, do které byly dle původních poloh vráceny kameny. Byla realizována nová technologie vodního hospodářství. Voda recirkuluje z jezírka přes vodopád zpět do jezírka. Doplňuje se pouze odpar z jezírka. Na základě historického plánu byla obnovena Klotildina výšina / nejoblíbenější místo v parku jedné ze tří dcer Moritze Groebeho.

K romantické atmosféře místa velkou měrou přispívají dlážděné schodové cesty lemované obrubníky, které jsou tvarované jako kořeny a jsou doplněny umělými pařezy. Tento silně romantický motiv byl typickým pro poslední třetinu 19. století. Vše bylo znovu obnoveno podle původních dochovaných fragmentů cest. Dle historických fotografií byla partie okolo jezírka obehnána dřevěným plůtkem. Nově realizované oplocení je inspirováno uměle vymodelovanými lemy cest a skvěle sem zapadá. Na realizaci těchto prvků se největší měrou podílel MgA. Jiří Šlégl.
Uměle vytvořené horské jezírko s vodopádem v severozápadní části parku

Kruhové odpočívadlo pod Grottou bylo před rehabilitací parku velmi stísněné stávajícími porosty. Byly provedeny dílčí probírky dřevin a došlo k celkové rehabilitaci místa včetně realizace nového vodního prvku. Jeho umístění právě zde je také doloženo historickým plánem. Historická podoba se bohužel nedochovala, proto je zde realizována jednoduchá soudobá forma kašny.
Historický plán rozvodu vody po parku

Přírodně krajinářská část s náročně modelovaným terénem a zajímavými průhledy ve spodní části, v tzv. „údolíčku“ stále vykazuje vysoké kvality původní koncepce parku, které bylo žádoucí zachovat a citlivě doplňovat v návaznosti na neustále se měnící živou složku zahradních úprav. V této části bylo nutné znovu vybudovat schodiště k Altánu a doplnit výsadby tak, aby byl průhled údolím vyvážený. Velká pozornost byla věnovánatzv. Mariině lípě, která byla vysazena rodinou původního majitele 4. 4. 1875 a která je těsně u prostřední brány směrem na Peruckou stráň. Toto místo si oblíbila Marie, další ze tří dcer Moritze Groebeho. Odtud jsou také krásné výhledy na Vilu, Altán a do jižní částí parku. V Altánu nejraději sedávala poslední Groebeho dcera Berta.

Severovýchodní části byla v době svého vzniku jistě věnována zvýšená pozornost. Zde se nacházejí pravděpodobně nejstarší dochované stromy z doby, kdy byla zahrada zakládána. Z archivních materiálů je zřejmé, že především v této části byly vysazovány méně obvyklé taxony dřevin. Dosažitelné údaje máme z roku 1964 z grafických listů, které provedl Karel Dudych a spolupracovali
s ním Albert Pilát a Antonín Marián Svoboda. Při návrhu dosadeb jsme vycházeli z tohoto materiálu a také z inventarizace dřevin vyhotovené k 1. 1. 1968 Jiřím Novotným, kde je uváděno 153 taxonů dřevin. Obě dokumentace jsou v přesnosti a vypovídacích možnostech měřítka 1:1000. V aktualizaci ze srpna 2006 (Radmila Fingerová, Jan Lonc) bylo zaznamenáno již jen 136 taxonů. Aktualizace sloužila jako podklad pro návrh nejnutnějšího kácení (provedeno v první etapě) a návrh dosadeb, které probíhaly postupně. Zásahy do stávajících porostů dřevin byly prováděny velmi citlivě a postupně. Nejdříve byly ošetřeny stávající hodnotné dřeviny a odstraněny pouze ty dřeviny, které byly navrženy k odstranění již v inventarizaci dřevin z roku 2002 (soutěžní podklad), dřeviny ohrožující bezpečnost chodců a dřeviny poškozující hustým zápojem stávající kvalitní stromy.

V severovýchodní části byly vyčleněny velké travnaté plochy pro intenzivní rekreační využívání jako pobytové trávníky, doplněné závlahami a mlžítky pro zajištění příjemného mikroklimatu v době letních veder.

V této části parku je hlavní kompoziční řešení založeno na třech volných rozlehlých travnatých plochách lemovaných zajímavými taxony dřevin a dlouhých průhledech přes tyto travnaté plochy. Obnovili jsme průhled z malého kruhového odpočívadla nad schodištěm přes spodní trávníkovou plochu směrem k Vile. Keřové porosty z těchto velkých ploch jsme doporučili postupně odstraňovat tak, aby zůstaly pouze solitérní stromy a trávník. Keřové porosty bylo třeba naopak výrazně posílit na prudkém, kosením neudržovatelném svahu k ulici Rybalkova. Keřové porosty v této části mají také za cíl zamezit přístupu lidí i psů, neboť svah zakončený nízkým kovaným plotem, může být nebezpečný.
Průhled z kruhového odpočívadla v severovýchodní části parku na Groebeho vilu po revitalizaciPrůhled z kruhového odpočívadla v severovýchodní části parku na Groebeho vilu po revitalizaci

Stromům, které pocházejí z období vzniku parku, jevěnována zvláštní pozornost a cílem je zachovat je z úcty k historii daného místa tak dlouho, jak to bude ze zdravotních a bezpečnostních důvodů možné. Jedná se především o Fagus sylvatica – buk lesní, Quercus rubra – dub červený, Platanus acerifolia – platan javorolistý.

V části pod schodištěm do dolní části parku je již z minulosti výborně umístěné dětské hřiště „U Štiky“, jehož atmosféru dotváří vzrostlé listnaté i jehličnaté dřeviny. V ploše hřiště se nacházejí dva exempláře dosti vzácného kultivaru Quercus cerris laciniata – dub cer stříhanolistý. Na hřišti došlo k výměně hracích prvků a mobiliáře včetně dopadových ploch. Cílem bylo neporušit téměř lesní atmosféru místa. V záhonu podél zdi k ulici Rybalkova byla vytvořena clona z vysokých listnatých keřů a stromů tak, aby park byl od okolí pohledově uzavřen. Ve výsadbách byly ponechány průhledy do přilehlých příčných ulic.

Z cesty z horní části parku k dětskému hřišti je jeden z nejkrásnějších průhledů v parku směrem k levé terase Dolní Landhausky (uvažováno při pohledu čelem k Dolní Landhausce). Tento průhled, zajímavý z obou stran, jak z pěší komunikace, tak z laviček umístěných na terase Dolní Landhauskyse postupně obnovuje. Průhled je protažen až na travnatou plochu před zdí k Rybalkově ulici a tam jej ve směru od Dolní Landhausky ukončuje solitérní dřevina, která zároveň ukončuje pohled od schodiště z horní části.

Terasa Dolní Landhausky, kde není v archivních materiálech dokladována neorenesanční úprava, je ponechána v čisté trávníkové ploše umožňující rozmanité využití. Jedná se o klidné velmi oblíbené místo s možností krásných výhledů na Vilu, Altán, vinici a průhled loukou směrem severovýchodním.

Prostor u nástupu z Vršovic se výrazně změnil po rekonstrukci opěrných zdí, která byla provedena dle archivních snímků z roku cca 1930. Stejně tak byl obnoven záhon u paty opěrné zdi. Na opačné straně směrem k Botiči jsme ponechali clonu z většinou domácích stromů a keřů, ale byly odstraněny keře, které přesahovaly do 5 m širokého pásu trávníku podél cesty. Cílem bylo nejen opticky vyrovnat obě strany, ale také zajistit pocit bezpečí pro návštěvníky parku. Husté keřové porosty těsně podél cest jsme doporučili v celém parku postupně odstraňovat a podél cest udržovat souvislý trávníkový pás.
Odpočívadlo před západní opěrnou zdí u Dolní Landhausky před revitalizací parkuPrůhled od Vršovické brány po revitalizaci parku

V prostoru před Dolní Landhauskou byl obnoven oválný záhon, kde jsme navrhli květinovou výsadbu v návaznosti na barevnost budovy. Velmi oblíbené půlkruhové posezení pod opěrnou zdí, které je využíváno především proto, že je v rovinaté celoročně dobře přístupné části parku a navíc zajímavě umístěné na hlavní průchozí trase ve směru od Vršovic bylo doplněno lavičkami i na druhé straně cesty a pohledy návštěvníků tak směrovat k opravené opěrné zdi.
Průhled od Dolní Landausky k Vršovické bráně

Romantické zákoutí s kameny vedle levého schodiště na terasu je oblíbeným místem fotografování pro svatebčany, kteří mají obřad v Altánu. Proto bylo toto zákoutí citlivě upraveno tak, aby neztratilo své romantické kouzlo.

Velké trávníkové plochy ve spodní části parku byly doplněny pouze solitérními stromy, případně skupinami stromů. Keřové porosty se postupně odstraňují a ponechají se jen v okrajových částech podél Botiče. Zde byla zřízena jediná nepůvodní cesta. Jde o úzkou mlatovou cestu, která prochází podél potoka Botiče, to je v prostoru lokálního biokoridoru, který je součástí územního systému ekologické stability.

V dolní jihozápadní části areálu byly ještě v roce 1913 ovocné stromy, takže všechny výsadby zde byly provedeny nejdříve až po tomto roce. Na ploše bývalého kompostu, která po jeho přemístění, umožnila terénní úpravy a srovnání plochy do roviny, bylo navrženo hřiště na petanque (15x4 m). Tento původně zanedbaný kout se tak stal příjemným místem s pohledovým napojením na venkovní posezení restaurace v nových objektech za Botičem a se zajímavými průhledy na Vilu, Altán a vinici. Petanque je hra, která by se mohla postupně rozšířit i u nás, neboť je oblíbená všemi věkovými skupinami, v některých zemích především seniory, kteří u nás mnoho příležitostí k aktivnímu odpočinku nemají. Částečné odstranění keřových skupin umožnilo tuto část lépe zapojit do prostoru parku.

Významnou součástí parku jsou také cesty. Byla provedena jejich celková obnova, včetně nových podkladních vrstev a jejich odvodnění. Povrch cest byl proveden z nepropustné vrstvy Végecol, která splnila jak požadavek na vzhled podobný mlatu, tak požadavek na snadnou údržbu a i požadavek veřejnosti na hladkost povrchu. V souběhu s obnovou cest bylo realizováno nové veřejné osvětlení včetně instalace historických stožárů.

V parku existoval původní důmyslný systém odvádění dešťových vod, který ale nebylo reálné znovu obnovit. Vyčištěny, zdokumentovány a zakonzervovány byly dvě zděné jímky. Byly také opraveny dvě původní studny, které jsou i v současnosti funkční.

 

Údržba parku

Park jako živý organismus vyžaduje pravidelnou odbornou péči a údržbu. Je zcela nezbytné, aby správce parku prováděl pravidelné prohlídky všech stromů s cílem zajistit provozní bezpečnost stromů. V parku je možné ponechávat i torza stromů, pokud neohrožují návštěvníky parku a nejsou zdrojem chorob pro zdravé stromy v okolí. Neboť starý strom se stává útočištěm pro mnoho živočichů. Při pochybnosti je třeba vždy preferovat bezpečnost návštěvníků.

Jedním z cílů revitalizace byla také racionalizace údržby parku. Protože největší položkou údržby zeleně je vždy kosení trávníků, v rámci projektu jsme navrhli postupné odstraňování chaoticky umístěných keřů nebo keřových skupin ve volných trávníkových plochách a vytváření ucelených ploch, které jsou na údržby mnohem ekonomičtější.

Množství nových prvků náročných na údržbu je omezeno na minimum, není samoúčelné, ale vyplývá z důležitého hlediska revitalizovat park v jeho historické podobě.

Havlíčkovy sady jsou tak výjimečným parkem nejen díky velkolepé myšlence a velkému bohatství Moritze Groebeho, ale také díky prozíravosti radních obce Královské Vinohrady, kteří na začátku 20. století soukromou zahradu od jeho dědiců vykoupili a otevřeli ji jako veřejný park.  (Stejně jako Kinského zahradu vykoupili představitelé Smíchova.)

Nesmíme zapomenout také na generace zahradníků, kteří dali tomuto místu svoji dlouholetou péči, odbornost a lásku a zachovali nám jej až do dnešních dnů.

 

O objektech v něm /ní/:

Vila

Vila byla asi nejzachovalejším objektem v parku, neboť byla do posledních let využívána a v průběhu času prošla několika rekonstrukcemi. Bohužel však právě tyto rekonstrukce způsobily, že se drtivá většina původních prvků a částí vybavení nedochovala. Byla odstraněna část západní fasády s původním „skleníkem“ a terasa se vstupem do zahrady k Viničnímu altánu. Bylo odstraněno balustrádové zábradlí, radikálně byly přestavěny suterény, kompozice interiéru byla značně proměněna. Byla zhotovena půdní vestavba, odstraněna původní okna a převážná většina dveří. Značně byla zredukována malířská i plastická výzdoba atd…Během práce na průzkumu bylo postupně zjištěno  jak dalece se vila oddálila  původní podobě luxusního paláce s přepychovým vnitřním vybavením. Kromě archivních plánků bylo možné shlédnout podobnou vilu, kterou nechal postavit obchodní partner Moritze Goebeho Vojtěch Lanna, která je sice mnohem menší, ale se zachovalou originální výzdobou. K této vile existují i dobové fotografie vybavených interiérů, podle kterých lze též usuzovat na způsob obdobného vybavení i  Groebeho vily. Proto byly odtud do projektu na rekonstrukci vily převzaty profilace dřevěných prvků dveří a obložení stěn.
Vila Groebe, severní pohled, sign.AVB, 1871Interiér Lannovy vily

Při zásadní rekonstrukci provedené v padesátých letech byly téměř veškeré autentické prvky přetvořeny a přemalovány v rámci idejí tehdejší doby. Styl konce 19. století, který se i po pádu bomby v roce 1945 zachoval v poměrně čitelné formě, byl „vylepšen“ novodobými prvky a barvami (včetně červené hvězdy - symbolu komunismu vmalované do kazety stropu haly). Restaurátorský průzkum sice prokázal existenci zbytků autentických vrstev, avšak většina povrchů byla novodobě upravena.

Originální malby a další prvky byly dochovány pouze ve dvou jižních loggiích vily. Jsou to figurální vlysy s žánrovými motivy na téma vinobraní a žní (z nichž je jeden signován Adolf Liebscher 1881), dále malovaná vegetabilní dekorace ve stropním zrcadle
a malované mramorování ve výplních plastické dekorace s ilusivním rámováním. V těchto místnostech se rovněž dochovala původní keramická dlažba s barevným ornamentem (zbytky podobné dlažby byly též nalezeny na balkonech a v hale).

Do jisté míry je původní, i když mnohokrát přemalovávaný figurální vlys na exteriéru vily s motivy hrajících si puttů, prokládaný dekorativními poli s červenožlutým ornamentem s gryfy zhotovenými jako chiaroscuro. Autorství vlysu je nejasné. Podle dokumentu psaného členem rodiny Groebeho je autorem Adolf Liebscher, jehož malované kartony s podobnými scénkami jsou uložené v garfické sbírce NG. Zde jsou však též uloženy i kresby malíře Viktora Barvitia, bratra architekta Antonína Barvitia, též určenými do vily. Scénky s putti se však opět neshodují s předlohami, takže vyjasnění autorství je předmětem dalšího zkoumání.

Během rekonstrukce exteriéru byly objeveny další skryté fragmenty malované dekorace. Především to byly podle archivní fotografie předpokládané ornamenty v zazděné nice na západní fasádě obdobné jako v dochované nice na fasádě východní, dále pak dekorativní vlysy skryté pod omítkou nad jižními loggiemi. Tyto nalezené fragmenty byly restaurovány v plném rozsahu.

V projektu na rekonstrukci byla na základě nalezených původních plánů navržena výmalba stěn vstupní haly z umělého mramoru. Velmi milým byl proto objev původní zdi ve vstupní hale skryté za novodobou přizdívkou se zachovalým autentickým dekorativním malovaným mramorováním v kazetových polích rámovaných ilusivními lištami, který se shodoval s dochovaným nákresem a tedy
i se současným návrhem v projektu.
Kolorovaný návrh úpravy stěny vestibulu, sign. Jos. Schulz, nedatováno, převzato z archivní dokumentaceVstupní hala Vily po rekonstrukci

Vstupní hala Vily - Nález původní výzdoby stěn vestibulu
Okno zimní zahrady, pohled, řezy, sign. Jos. SchulzOkno zimní zahrady zhotovené dle archivního plánu

Dalším objevem bylo zjištění, že originální kovové zábradlí, dříve situované kolem hlavního schodiště, bylo rozděleno a použito jako zábradlí před francouzskými okny jižní fasády místo původní kuželkové balustrády. Původní mramorové schodiště bylo opatřeno dřevěným zábradlím, stylově poplatným době svého vzniku v 50. letech. Toto bylo demontováno a nahrazeno opět tímto původním kovovým zábradlím, které po restaurování s doplněním chybějících částí bylo osazeno zpět na své místo. Naopak před okna jižní fasády byly vráceny kuželky. 
Devastace po náletu v roce 1945Po rekonstrukci v 50. letechPo rekonstrukci v roce 2007

Z 50. let tu ještě byly zachovány i masivní, kvalitně řemeslně zpracované jednokřídlé dveře zdobené intarziemi s figurkami pionýrů
a dělníků (oba tyto prvky byly deponovány v muzeu)
Vnitřní dveře z rekonstrukce v 50. letech

V současnosti je vila využívána jako výukové centrum pro právníky, které zajišťuje CEELI institute o.p.s. Zároveň jsou zde pořádány koncerty a podobné kulturní akce pořádané MČ Prahy 2.

Podle dochovaných původních plánů byla v suterénu vily umístěna kuchyně, sklepy a lázně. Dnes je zde situována také kuchyně a jídelna pro frekventanty kurzů a nezbytná technická zařízení jako strojovna vzduchotechniky, plynová kotelna atp. V přízemí zřídil Moritz Groebe  vestibul, salony, hernu s kulečníkem, kuřárnu a dámský kabinet. Dnes jsou zde přednáškové sály, konferenční místnosti, zimní zahrada s kuřárnou a nezbytné sociální zázemí. V 1. patře byly původně salony, knihovna a pánský pokoj. Dnes zde nalezneme kanceláře CEELI institutu, pracovny a knihovnu.  2. patro bylo využíváno pro ložnice, dnes jsou zde převážně učebny. 
V podkroví vily jsou zřízeny kanceláře. V objektu byl v zrcadle schodiště instalován výtah.
Po rekonstrukci, severní průčelí Po rekonstrukci, jižní průčelíPlán části západ. Křídla, pohled, nesign., nedat., -fond Schulz AANTM

 

Pavilon

Velmi složitý, ale objevný byl průzkum Pavilonu. Ten byl před rekonstrukcí prakticky neviditelný, jak byl zarostlý vzrostlou vegetací
a zavalený odpadky. Pavilonu hrozil bezprostřední zánik. Otvory oken a dveří byly zazděné, uvnitř tmavé vlhké skladiště, poznamenané kromě vandalismu i požárem. Vypátrat proto původní podobu objektu byla skutečně napínavá detektivka, která vyžadovala velkou míru představivosti i fyzické odolnosti.
Fotografie zahradní restaurace po 1905, na rubu razítko „ Spolek ku povznesení návštěvy cizinců v Praze“, ARCHIV hl.m. PrahyPřed rekonstrukcíPřed rekonstrukcíPřed rekonstrukcí

K dispozici bylo několik archivních plánů architekta stavby Josefa Schulze a dobových fotografií, které bylo možno porovnávat s dochovanými prvky a konstrukcemi. Situace byla o to ztížená, že Pavilon prošel celkovou rekonstrukcí v roce 1927, a to způsobem velmi kvalitním, kdy byla řada vložených prvků provedena jako repliky původních. Některé okenní a dveřní otvory byly zazděny, jiné prvky byly nahrazeny obdobnými na jiných místech. Cihlové výplně hrázděné konstrukce byly opatřeny červeným krycím nátěrem, a to na zdivu s původním  červenobílým vzorem i na zdivu novodobém, takže naprosto nebylo zřejmé, která místa lze považovat za autentická. Při odhalování původního umístění oken a vstupů pomohly dochované archívní plány a fotografie, zachycující však často pouze kusé fragmenty stavby, které vždy neodpovídaly skutečnosti. Rozluštění záhady pomohly až sondy, které byly provedeny skalpelem do všech úseků zdiva, zvláště v místech předpokládaného vzoru z bílých cihel. Po skončení a zpracování výsledku sondáží bylo jasné, které výplně jsou dochované původní a které jsou druhotně vyzděné. Po zakreslení originálních partií došlo k překvapivému zjištění: stávající plně vyzděná západní strana západního ramene Pavilonu s kuželníkem byla původně prosklená, stejně jako strana východní. Dále bylo jasné, že vstup do tohoto ramene ze dvorní strany je osazený druhotně, stejně jako situace vstupů a oken do prostoru v závěru Kuželníku. Dále se vyjasnilo rozmístění celkem šesti vysokých, rovněž prosklených vstupů do hlavního ramene, takže Pavilon se náhle proměnil na krásně osvětlený transparentní „skleník“. S tím se v připravované rekonstrukci vůbec nepočítalo a proto muselo dojít k dílčímu přepracování projektu. Změna nastala i v náhledu na provádění rekonstrukce, takže původně plánovaná výměna dřevěných konstrukcí a cihlových výplní za nové byla nahrazena šetrným restaurováním těchto prvků. Dřevěné konstrukce byly zachovány v maximálně možné míře s tím, že byly nahrazeny pouze těžce poškozené části. Nejnáročnější bylo restaurování autentického zdiva, kdy restaurátorky (pí. Zdenka Fejfarová a ak.soch. Jana Trubačíková) musely nejdříve cihly očíslovat, pak šetrně rozebrat, ošetřit a po vyspravení konstrukce znovu osadit zpět na místo. Přitom musely úzce spolupracovat se stavbou, která vyzdívala některé chybějící partie a poskytovala servis. Práce probíhaly i přes zimu, kdy mráz dosahoval často minus 10°C.
Před rekonstrukcíPřed rekonstrukcíPřed rekonstrukcíRekonstrukce zdí

Obtížné bylo i luštění problému oken, z nichž některé původní byly použity ke zdvojení oken ve středním rameni objektu včetně některých kování. Řada oken byla složena v objektu na velké hromadě. Okna bylo třeba identifikovat, rozlišit na typy, osadit zpět na místo a doplnit o chybějící části. Neméně složité bylo i třídění obdobné hromady různých dveří. V Pavilonu bylo uskladněno několik velkých i menších dveří různých typů a z různých dob (patrně i z různých staveb). Identifikovaným typům dveří bylo nutné určit původní umístění , což se naštěstí podařilo u masivních dvoukřídlých prosklených dveří ve středním rameni Pavilonu, které po opravě
a doplnění dobovým kováním (převzatým z vily) mohly být znovu použity. Zajímavostí bylo nalezení dvoukřídlých dveří s dochovanými skleněnými výplněmi s barevným leptaným ornamentem, odpovídající svým typem stylu Pavilonu. Tyto dveře byly využity pro oddělení Kuželníku od interiéru hlavního křídla.

Při již dříve provedené demontáži druhotně vestavěných příček byly objeveny skryté figurální malby s žánrovou a historizující tématikou. Ty bylo třeba detailně zmapovat a popsat, posoudit jejich stav a navrhnout způsob jejich restaurování. Bylo jasné, že se některé úseky nepodaří zachovat na místě a bude nutné je sejmout a posléze transferovat zpět na své místo. Restaurátoři (skupina ak.mal.Tomáše Bergera) měli neobvykle těžký úkol zachovat z originálu maximum, fixovat uvolněné partie, kriticky ohrožené části sejmout, po ošetření osadit zpět a pietně restaurovat. Autorství maleb zůstává zadáním pro odborníky, nepochybně se zde jedná
o dva autory, kteří zde působily v rozmezí několika let. Jména dnes není možné jednoznačně určit - avšak jedná se o dva autorské rukopisy. První patrně vznikl v osmdesátých letech 19. století, druhý někdy před koncem století. Starší malby jsou poplatné malbám Adolfa Liebschera. Novější vykazují znaky expresivního stylu, který byl charakteristický pro německou secesi. Malby staršího data jsou evidentně inspirovány tématikou 19. století s motivy puttů, kteří provádějí různé činnosti – provozují muziku, loví, pijí, atd. Pozdější malby jsou spíše historizující, zobrazující městské veduty, rostlinné dekorace, historické postavy či výjevy. Výjimečné žertovné je vyznění některých maleb s motivy pijáků piva nebo vína, které jsou podtržené německy psanými citáty :

Kdo nemá rád víno, ženy, zpěv zůstává bláznem po celý život.

Víno dělá veselé lidi, voda dělá mokrou kůži.

Dívej se, pěna není pivo.

Do kopce pomalu, s kopce opatrně, po rovině naplno.

Kdo hledá ježkovi blechy, vystavuje se nebezpečí, že se píchne do prstu.

Autorství maleb není vyjasněno, pravděpodobný je rukopis Adolfa Liebschera, druhý, secesnímu stylu poplatný rukopis zůstává neznámý a čeká na podrobnou analýzu speciálního výzkumu. Oříškem byla i obnova prvků fasády. Byly zde dochované zbytky barevných maleb, hlavně červené rámování vyřezávaných hvězdiček, konzol a dalších elementů. Výsledky restaurátorského průzkumu ukazovaly na jasný rumělkový odstín, což bylo předmětem mnoha diskusí o přijatelnosti této barevnosti. Nakonec byl tento odstín obnoven v plném rozsahu. Odvážným počinem byla rekonstrukce velkých dřevěných akroterií (dekorativních štítů) na vrcholech lomených střech hlavního objektu, jejichž existence byla doložena pouze v tužkové skice  originálního plánku. Obnovení těchto kompozičně významných prvků předpokládalo odvahu a výtvarný cit všech zúčastněných stran, aby se přistoupilo k tak nedostatečně doloženému prvku celé stavby. Jak se ukázalo po jejich osazení, bylo toto rozhodnutí zásadní pro obnovení proporční kompozice Pavilonu s vrcholovou dominantou. 

Dodržení dobového stylu Pavilonu bylo závazné i ve vybavení dalšími prvky, které se nedochovaly ani v archívní dokumentaci tj. svítidly, textiliemi, nábytkem atd. Dřevěné pozlacené lustry, které odpovídají slohově konci 19. století, byly zakoupeny v antikvariátech, restaurovány včetně elektroinstalace a osazeny na místo nálezu elektrického přívodu centrálních osvětlovadel. Lustry byly doplněny novými nástěnnými svítidly v adekvátním stylu. Rovněž tak závěsy oken a dveří byly vybírány s ohledem na typ dekorace a barevnosti interiéru s inspirací dochovanými vzorky původních textilií určenými do vily. 

Původní náplní Pavilonu byly různé druhy her, které sloužily k zábavě: hraní na hudební nástroje, hraní společenských her, např. šachů, hraní s kuželkami, provozování lovecké lukostřelby (v zaniklém východním rameni Pavilonu). Tedy aktivity vesměs provázené veselou zábavou spojené s pitím vína a piva, ale i s tříbením filosofických a kulturních postojů ve společnosti.
Po rekonstrukciPo rekonstrukci

 

Grotta

Umělá jeskyně byla patrně nejpostiženější stavbou v Groebovce. Za 40 let byla jako neperspektivní a nezajímavý objekt ponechána všem devastačním vlivům. Vzrostly zde náletové dřeviny přímo ve struktuře umělých skal, léta tu bydleli bezdomovci a narkomani. Jacísi agresivní maniaci Grottu programově likvidovali. Rozbíjeli umělé skály, demolovali zábradlí s kuželkovou balustrádou, zcela zničili kašnu s plastikami. Socha Neptuna byla skácena, potlučena a posléze deponována na pozemku tehdejšího správce parku n.p.Sady lesy zahradnictví na Kavčích horách. Arkády a veškeré otvory stavby byly na léta kvůli průniku nežádoucích živlů zazděny, což způsobilo narůstání vlhkosti zdiva a jeho opadávání. K míře zavodnění přispělo i ucpání odpadní štoly. Prostě se pilně pracovalo na definitivním zániku Grotty. Z doby tzv. normalizace existuje dokonce doklad s podpisem zástupce památkářů se sdělením, že Grotta je umělecky nevýznamná a je možné ji zazdít a nechránit.

Podobně zdevastované bylo i okolí Grotty, kde původní jezírko s vodopádem bylo zcela zaniklé, naturalisticky provedené lemování cestiček umělými kořeny a pařezy bylo dochované pouze ve fragmentech. 
Devastace GrottyPřed rekonstrukcí

Tento postoj se změnil až počátkem 21. století kdy tehdejší starosta Prahy 2 Ing. Jiří Paluska rozhodl, že park je nutné revitalizovat jako celek vč. rekonstrukceGrotty. Inspirací byl mj. i archivní doklad o mimořádném zájmu občanů o tento útvar za 1. republiky, kdy se zde provozovala kavárna, hrály tu o nedělích kapely a před arkádami se tančilo. Grotta přitahovala zájem též svou tajemnou romantikou, vodními díly a vnitřním bludištěm cestiček, schodišť a jeskyněk s lavičkami.
Fotografie Grotty – pohlednice po roce 1906, Muzeum hl. m. Prahy

Připravovaná rekonstrukce byla v této době rovněž ovlivněná již přijímanou skutečností, že Grotta je národní kulturní památka, která je nedílnou součástí celého areálu. Dokonce by se dalo tvrdit, že je jejím ideovým a kompozičním vrcholem.

Groebe se tu inspiroval renesančními myšlenkami o souladu architektury s přírodou reprezentované především maximálním využíváním vodního živlu v podobě vodotrysků, kaskád a vodopádů , podbarvujících  působivou scenérii rozeklaných skal porostlých zelení ještě akusticky. Tyto vize navíc byly obohaceny o romantické chápání světa na konci 19.století, kdy byl kladen důraz na malebná zákoutí a intimitu a mystiku uprostřed přírody.  Ke zhmotnění svých představ si Groebe pozval nejlepší odborníky té doby, v jejichž čele stáli opět architekti Antonín Barvicius, Josef Schulz a sochař Bohuslav Schnirch.
Půdorys Grotty, sign. AVB, 1870 AANTM

Stav, ve kterém se Grotta nacházela v roce 2005 byl tak tristní, že skutečně bylo nepravděpodobné, že se podaří provést její věrohodnou rekonstrukci. Úspěch byl závislý na míře a síle energie, kterou bylo možné do projektu vložit.

Při průzkumu se v nitru Grotty našla řada autentických prvků – např. štukových reliéfů, schodišť, části zábradlí atp. Povalovalo se tu
i několik fragmentů ulámané výzdoby. Po zpracování výsledků průzkumu a s pomocí archivních dokumentů se počal tvořit obraz její původní podoby. Bylo však čím dál jasnější, že rekonstrukce rozhodně nebude jednoduchý úkol. 

Především bylo nejdříve nutné vybourat druhotné zazdívky a Grottu vyčistit od skutečně několika tun odpadků a hlíny, aby se začala postupně vysoušet. Dále bylo třeba rychle nalézt důvod, proč se v suterénu drží voda. Lví podíl na vyspravení ucpaného
a zdevastovaného odpadu má pan Vojíř, který zde před zahájením rekonstrukce prováděl průzkum vodovodního systému.

Prvním úkolem rekonstrukce byla otázka, jak doplnit uražené chybějící části umělých skal a obnovit siluetu umělých skal. Pomůckou bylo opět využití archívních fotografií. Uražené vrcholky skal byly podle nich tvarovány a patinovány tak, aby odpovídaly původnímu panoramatu. To vyžadovalo značnou kreativitu tvůrců těchto doplňků a zároveň úctu k původním autorům. Velmi náročné bylo
i restaurování dvou jeskyněk v útrobách Grotty prováděné pod vedením Ak. soch. Jana Bradny. Původní výzdoba jeskyněk / lavičky, plastické reliéfy, kašny a obklady ze vzácných kamenů s fosiliemi / se nacházela ve zcela dezolátním stavu. Přes míru devastace se jeskyňky, tvořící významné těžiště interiéru Grotty, podařilo díky citlivému přístupu autorů plně rehabilitovat. Ak. soch. Bradna byl zároveň ideovým vůdcem ostatních sochařských prací na skulpturách v kašně před Grottou i v přilehlých partiích sadů s cestami
a schodišti zdobených plastikami kořenů a pařezů. Tyto prvky, z větší části zdevastované, byly zdokumentovány a obnoveny způsobem nazývaným „a la prima“ – to znamená, že každý úsek byl ručně vytvářený zvlášť jako sochařské dílo. Autorem těchto prací je sochař Jiří Šlegl, který má zásluhu i na zmapování jednotlivých kamenů osazených v uměle vytvořeném terénu včetně označení jejich původnosti a na rekonstrukci jezírka s tzv. „horským“ vodopádem. Zvláště je třeba ocenit jeho nápad na způsob obnovení zábradlí kolem jezírka a na přilehlých cestách.  To bylo zhotovené jako kopie podle předlohy z archívních fotografií z ručně formovaného a barveného cementu na kovové konstrukci.

Velké diskuse se vedly nad způsobem obnovení barevnosti a struktur povrchů, kde bylo mnohdy nutné se dohodnout na kompromisním řešení, neboť nebylo dost podkladů pro jednoznačná rozhodnutí. Velmi úspěšné bylo zvolení typu dláždění cest podle nalezených drobných originálních fragmentů a to oblázky po stranách Grotty a nepravidelně zkosenými kamínky na parkových cestách. Výsledek překvapil všechny zúčastněné svou zdařilou integritou s celkovým charakterem daného území.

Zvláštní kapitolou je socha Neptuna od Bohuslava Schnircha, která byla mnoho let „ztracená“, neboť zmizela z depozitáře na Kavčích horách neznámo kam. Teprve vypsání odměny MČ Prahy 2 a vystoupení Ak. soch. Bradny v televizi přineslo úspěch. Socha se našla na pozemku známého podnikatele který, jak se později ukázalo, ji regulérně koupil na základě inzerátu. Po složitém
a dlouhém jednání mezi MČ Prahy 2 a majitelem vznikla dohoda o vrácení originálu formou prodeje zpět MČ. Díky ochotě všech zúčastněných tu byla otevřená jediná cesta, která vedla k návratu kompozičního těžiště Grotty a k dokončení rekonstrukce tohoto unikátního díla. Neptun spolu s obnovenými kopiemi tzvreptilií – to je sošek žab a želv, které oživují proudem vody kašnu v popředí Grotty, je předmětem hlavní pozornosti návštěvníků (autorem restaurování i zhotovením kopií je Ak . soch. Vojtěch Adamec).

 

Viničný altán

Stav tohoto objektu bylo možné označit, podobně jako v případě Grotty za naprosto zdevastovaný, zarostlý vegetací, místo setkávání dealerů drog a sebevrahů. Pár trosek vyřezávaných dílů původní konstrukce stavby se klátilo ve větru bez naděje na vzkříšení. Snahou všech zúčastněných bylo obnovení vize původní podoby altánu a jeho významné pozice v zahradě. Možnosti rekonstrukce objektu téměř nikdo nevěřil. Přesto na základě archívních materiálů a dochovaných fragmentů byla nakonec provedena věrohodná rekonstrukce s tím, že bylo dochováno maximum autentických částí. Jejich restaurování s doplněním zničených částí prováděla restaurátorská firma PhDr. Vladimíra Boka, kterému patří dík za neobyčejně profesionální přístup k pochopení a poznání dobového stylu. Realizaci předcházel podrobný soupis všech prvků stavby, který provedl architektonický ateliér architekta Marka Chalupy, který je zároveň i autorem rekonstrukce s nápaditým rozšířením suterénních prostor o restauraci ve svahu osvětleném velkým minimalistickým oknem, což umožnilo celoroční provozní využití objektu.
Kolorovaná kresba Altánu, perspektiva, sign. Jos. Schulz, nedat. AANTMFotografie Altánu kol. 1910, Archiv hl. m. PrahyPo rekonstrukciPřed rekonstrukcíPřed rekonstrukcíPo rekonstrukciFotografie jižního průčelí s průhledem na hl. Vilu, poč. XX. stol. Archív hl. m. Prahy

 

Dolní Landhauska

Rodina Moritze Groebeho zde přechodně bydlela po dobu výstavby vily. Úpravu domu navrhli Antonín Barvitius a Josef Schulz. Později byla vnitřní dispozice domu kompletně přestavěna na několik bytových jednotek. Průzkumy potvrdily pouze autentičnost fasád a dílčí malířskou výzdobu v přízemí a na schodišti domu.

Oproti novodobým šedým nátěrům objevil restaurátorský průzkum původní teplou mediaterální barevnost fasády a existenci některých výtvarných prvků skrytých pod druhotnými nátěry. Překvapením byl nález autentického německého nápisu na východní fasádě, který se shodoval s kolorovaným archívním plánkem. Další nález v průběhu rekonstrukce odhalil barevnou malířskou dekoraci aplikovanou na vyřezávaných konzolách pod střechou. V interiéru byly nalezeny fragmenty pestrobarevné malířské výzdoby – zvláště ve vstupní hale a na schodišti objektu. Exteriér byl obnoven podle průzkumu a nálezů do původní podoby včetně patinace dveří a oken. Výrazným prvkem rekonstrukce bylo rovněž obnovení kovových aloe v dekorativních květináčích v nikách na fasádě
a výrazná barevnost plastických prvků v dekorativních rámcích. Po rekonstrukci je objekt využíván pro bydlení profesorů výukového centra CEELI institutu a jejich rodin.
„Kleine  Villa Groebe in Vršovic“ – návrh nápisu na vých. fasádu Landhausky,
 sign. AVB, 1871  
Po rekonstrukci, východní fasáda domuVstupní dveře po rekonstrukciVstupní dveře před rekonstrukcíFragment původní polychromované dekorace – stěna vestibulu 1.NPStávající repasované schodiště s nálezem původní výmalbyStávající repasované schodiště s nálezem původní výmalbyPůvodní  klenba v 1.NP                                                Novodobé schodiště mezonetového bytuPo rekonstrukci , jižní průčelíFotografie opěrné zdi – východní část, pohled od východu, poč. XX. stol., Archív hl. m. Prahy

 

Opěrné zdi

Byly rekonstruovány současně s revitalizací spodní části parku. Jsou situovány při Dolní Landhausce, která je osou celé kompozice.

Jejich nejstarší podoba byla dochována až fotografiemi z počátku 20. století. Pro rekonstrukci byl vodítkem obnovy původního vzhledu tento archívní dokument a fragmentární nálezy původní barevnosti – především pak sytě tmavočervená barva v nikách opěrné zdi a oranžové stopy některých plastických prvků. Jedině díky citlivosti restaurátora, kterým byl Ak. arch. Jiří Šlegl, byla rekonstrukce původního stavu zdárně dokončena, neboť překážky, které zabraňovaly úspěšnému obnovení původnímu stavu, byly více než obtížné. Zeď byla před rekonstrukcí v zoufalém stavu – nejen, že opadávala omítka a celé části zdění, ale většina průchodů a schodišť v nitru zdí byla zavalena sutí a exkrementy, důmyslná propojení jednotlivých úseků byla přerušena. Tento objekt stejně jako dříve jmenované části Groebovky silně vyžadoval asanaci a rehabilitaci, neboť jeho stav je svědkem o naší kulturní úrovni. Za východní opěrnou zdí, pod terasou byly zřízeny toalety s možností celoročního využívání návštěvníky a sklad mobiliáře parku.
Východní opěrná zeď před rekonstrukcíVýchodní opěrná zeď po rekonstrukciSchodiště západní opěrné zdi, vlevo vstup do nově zřízeného skladu mobiliáře parkuSchodiště západní opěrné zdi, vlevo vstup do nově zřízeného skladu mobiliáře parkuRevitalizace GrébovkyRevitalizace GrébovkyOdpočívadlo situované při výstupu točitého schodiště východní terasyTočité schodiště východní opěrné zdi po rekonstrukci

 

Závěrem:

Tento text není komplexní výpovědí o revitalizaci parku. Pouze doplňuje fakta uvedená v knize o Havlíčkových sadech z prosince 2014 o další skutečnosti, postoje či prožitky projektantů, kteří stáli u obnovy parku od počátku až do závěrečné kolaudace stavby. Nelze také pominout obětavou práci zástupců investora jmenovitě Ing. Jiřího Palusky  místostarosty a posléze starosty MČ, pana Petra Reitermana z odboru investic a Ing Simony Müllerové z odboru životního prostředí. Zároveň také spolupráci se zástupci památkového dohledu, především Ing. arch. Martiny Bártové, kteří svými odbornými rozhodnutími ovlivnili revitalizovanou podobu parku.

1 2 3 4 5  další 

 

 

Mgr. Věra Müllerové

Ing. Radmila Fingerová

Ing. arch. Hedvika Hronová

 

 

 

Zveřejněno: 20.01.2015 – webadmin@praha2.cz
Vytisknout