Svátek pro Královské Vinohrady: výročí posvěcení sv. Ludmily

Kdybych vám, milí čtenáři, položil otázku, jakou dominantu byste vybrali pro Královské Vinohrady, tak mi možná odpovíte, že je to chrám sv. Ludmily na náměstí Míru. Je to opravdu dominanta hodná toho jména a jsme na ni náležitě hrdí. Chodíme kolem ní snad každý den, její vysoké věže zahlédneme i z jiných částí Prahy, ale zve nás také k osobnímu zastaveníčku, které pro naši uspěchanou duši a unavené tělo může znamenat občerstvení a posilu.
Pokud si ještě pamatujete, tak před rokem jsem na tomto místě psal o samotném vzniku farnosti, který předcházel budování reprezentativního chrámu této městské části (a tehdy města) Královských Vinohrad. Letos 8. října je tomu přesně 110 let od slavnostního posvěcení. Byla to událost opravdu výjimečná a slavnostní pro celé Vinohrady. Průběh samotného posvěcení nám zaznamenal tehdejší duchovní správce a hlavní pořadatel oslav Mons. Ferdinand J. Lehner, jehož článek vyšel v časopise Metod v r. 1893 (roč. XIX, č. 10, str. 109). Mons. Lehner v něm až s dojemnou působivostí popisuje vznešenou a okázalou slavnost, která je však hluboce mystická a duchovní. Nevšední událost začala už v podvečer 7. října 1893. Jejím centrem se ale kupodivu stala místní radnice, kde byla zasedací síň proměněna v ostatkovou kapli. Při každém svěcení křesťanského chrámu se do oltářů ukládají ostatky svatých jako znamení ochrany a přímluvy heroických svědků víry. Celé Vinohrady byly tehdy na nohou. Školní mládež utvořila špalír od radnice až do Žitné ulice, odkud se očekával průvod Jeho Eminence kardinála Františka de Paula, hraběte Schönborna, který nesl ostatky, a deputace zastupitelstva v čele se starostou Janem Prokopcem. Po uložení ostatků v síni na radnici byla slavnost ukončena v osm hodin večer.
Hned ráno o šesté probouzel vinohradské občany budíček prostřednictvím zvonů a střelby. Vše se připravovalo na velikou slavnost. Shromažďovaly se spolky se svými prapory, členové Sokola s městskými úředníky se ujali funkce pořadatelů. Po osmé se připravil průvod směřující od radnice k chrámu a za zpěvu chorálu benediktinských mnichů z Emauz se vydal směrem ke kostelu. Hlavním světitelem byl už zmiňovaný pražský kardinál Schönborn a jako spolusvětitelé se účastnili brněnský biskup František S. Bauer a světící biskup pražský Ferdinand Kalous.
Posvěcení nového kostela se tak trochu podobá křtu. Chrám je obrazem církve, oltář samotného Krista. Nejprve tedy světitel třikrát obešel chrám a svěcenou vodou kropil jeho zdi. Mons. Lehner nám dává pocítit i okolnosti obřadu. Hluboké ticho a ranní mlha, která pomalu ustupovala, dávala obřadu se zpěvem benediktinů mystický charakter. Světitel pak koncem berly znamenal práh dveří znamením kříže a vstoupil dovnitř. Na znamení kajícnosti byl podél stěn sypán popel v podobě řeckého CH (X) jako iniciály jména Ježíše Krista. Potom se světily oltáře, do nichž se zazdily ostatky svatých. Po vzoru starozákonního Jakuba se pak oltáře pomazávaly posvěceným olejem katechumenů a křižmem a svěcenou vodou se kropily i vnitřní zdi. Světitel pomazal křižmem i vnitřní stěny, na nichž bylo namalováno dvanáct křížů. Chrám se tak stal obrazem nevěsty, nebeského města Jeruzaléma, jež je chotí Beránka – Krista, který v chrámu duchovně přebývá. Po skončení svěcení se slavila první mešní oběť, zatím ještě na provizorním oltáři, neboť kostel ještě neměl úplnou výzdobu a vybavení, jak je známe dnes. Postupem času byla opatřena kazatelna (1899), hlavní oltář (1904), oltář P. Marie (1922), nové zvony (1925), oltář sv. Cyrila a Metoděje (1927). To vše a další mobiliář byl opatřen obětavostí farníků, měšťanů z Vinohrad a místních institucí (za všechny jmenujme Vinohradskou záložnu).

Text: P. Gereon Tomáš Biňovec, O. Praem.

Zveřejněno: 07.10.2003 – support@publix.cz
Vytisknout