VELIKONOCE

Co pro nás Velikonoce znamenají? Zas jen „svátky jara“, delší „víkend“ – jarní volno, chalupa – pomlázka?
V našem prostředí už téměř 2000 let jsou nejvážnějšími svátky křesťanů. Vznikly na půdorysu velikonoc židovských, jejichž původ se odvíjí od doby Mojžíšovy, tj. 1250 let před Kristem. Pro Židy to byla velká slavnost. Byla to noc jejich bdění pro Hospodina, když je vyváděl z Egyptské země (kde byli 430 let v poddanství faraona). V druhé knize Mojžíšově, nazývané právě podle této události: Exodus (východ – vyjití), čteme v 13. kapitole 3. verš: „Mojžíš řekl lidu: „Pamatujte na tento den, kdy jste vyšli z Egypta, z domu otroctví. Hospodin vás odtud vyvedl pevnou rukou“. Pro každou židovskou rodinu, pro celé společenství Izraele to byl den a pak zvyk, který znamenal, že mají žít vědomím, že jejich život byl děsivě ohrožen a že celý ten podivuhodný příběh Izraele nabral zásadního významu – poněvadž „na své kůži“ zažili zásah Boží.
Kolik se toho před tím i potom napsalo a napovídalo o Bohu. Co vše je zmateně, svévolně, vyumělkovaně a sveřepě na to téma mezi lidmi…
Židé to brali vážně a ono to zpětně utvářelo jejich život.
V křesťanství není snad nic tak niterně spojeno s židovskou tradicí, jako právě událost Velikonoc a velikonoční večeře.
Letos si připomínáme 2000 let od narození Ježíše Krista. Podle všech zpráv vyvozujeme, že vystoupil na veřejnost, když mu bylo třicet let (to píše evangelista Lukáš – LK 3, 23). Působil na veřejnosti 3 roky. Od dětství tedy prožíval každoročně Velikonoce s rodinou. Lukášovo evangelium výslovně zmiňuje pouť, kterou právě na velikonoce vykonal Ježíš s příbuznými jako dvanáctiletý.
Trojí slavení Velikonoc s apoštoly, svými učedníky, dovršil o oněch Velikonocích, na něž už svět nikdy nezapomene, poněvadž je prožil strhujícím způsobem, který popisují evangelisté na závěr svých svědectví o jeho životě a učení. Např. Matouš – kap. 26 –28, Jan 11 – 21. Zprávy jsou stručné a nesmírně hutné. Křesťané si každoročně ty čtyři varianty autentických zpráv předčítají a vciťují se do jejich atmosféry i obsahu.
Nade vším se tyčí kříž. Kříž s ukřižovaným Ježíšem zná důvěrně celá Evropa. Můžeme ho vidět na rozcestích, podél cest, v polích – samozřejmě v kostelích, na náměstích – v rodinách věřících lidí, jichž ač není převaha, je stále obrovské množství.
Při té příležitosti vzpomínám, jak Božena Němcová popisuje Velikonoce ve své Babičce – a zvlášť chvíle umírání babičky, kdy „upřela svůj zrak na kříž“, je nesmírně působivý. Právě tak Jaroslav Seifert ve své Mamince vnímá kříž přesně, hluboce a osudově.
Kříže jsou převažujícím symbolem označující hroby.
Kříž – v době Ježíšově a v jeho osobním příběhu – nástroj umučení a smrti – podivuhodným způsobem pojal a vyjadřuje hodnotu života. Tajemství života. Jeho křehkost, obsah, smysl, cenu.
Dá se říci, že kříž má v sobě jako vykřičník celou pravdu o osobě Ježíše Krista, má své preludium nejen v tom, co předcházelo bezprostředně ukřižování (pašije – z lat. Passio – utrpení), ale už výše zmíněné Velikonoce židů, které zas v sobě nesou hluboké, uctivé, zbožné vědomí o Bohu a jeho podivuhodném působení v životě Izraele. Z roku na rok, z generace na generaci, už staletí, tisíciletí přechází poznání, že je dobré vnímat svůj život na pozadí Velikonoc, respektive v souvislosti s Velikonocemi. Rusové přijali nenápadně a bez rozpaků označení neděle, jako: „ Voskresenije“ – (Vzkříšení).
Pro křesťany od dob Ježíšových, od doby jeho ukřižování a vzkříšení je osmý den v týdnu – (židovsky: den po sobotě) rytmickou a účinnou připomínkou Velikonoc (den Páně – naše neděle.).
Trvá přesvědčení, že se znovu a znovu mrtvolným pachem civilizace prodírá oživlá a oživující tvář Ježíše Krista a jeho ducha.
Přeji vám, abyste si toho všimli. Nebudete první ani poslední, a už vůbec ne ojedinělí.
Stačí říci pro začátek: na tom něco je!

Jiří Paďour, pomocný biskup pražský

Zveřejněno: 04.05.2000 – support@publix.cz
Vytisknout