Vánoce českých dětí

V požehnané adventní době, v čase očekávání Mesiáše si navzájem prokazujeme jen samé dobro, pečlivě vybíráme a kupujeme dárky, zdobíme stromečky a do něhou prohřátých domovů přinášíme snítky jmelí. Vánoce dětí bývají ještě krásnější a poetičtější, neboť na rozdíl od nás, poněkud životem unavených dospělých, k nejmenším přichází sám Ježíšek, aby jim přinášel dárky! Nadpřirozená bytost se zjevuje nepozorována, přilétá okny a jinými profánními otvory obklopena anděly a za nebeského šumění křídel a zvonění pokládá dárky pod rozzářené stromečky a naděluje nedočkavým robátkům hračky, dobroty, stavebnice a panenky. Do movitějších rodin přináší dokonce i počítače, mobilní telefony a odrostlejším i automobily a další luxusní zboží, jak to vyžaduje naše století. I nadpřirozené bytosti jdou s pokrokem a zdaleka již nevystačí, jako tomu bývalo kdysi u babičky na Starém bělidle, s nějakou tou sušenou křížalou a švestkou, perníkovým panáčkem či dřevěnou panenkou.
Do nebe se o dárky musí pochopitelně psát a informovat tak nejvyšší kancelář, co si kdo vlastně přeje, co mu v tom nastávajícím zmatku mají zabalit a pod stromeček přivézt. Kde jsou ty doby, kdy se dopisy v očekávání a naději vkládaly za okno. Pošta je drahá a nespolehlivá, a tak s Ježíškem je nejlépe komunikovat přímo pomocí e-mailů: vanocni@nebe.cz. To prý jedině zaručuje, že vybrané zboží bude na patřičné místo dopraveno v úplnosti, přednostně a včas. Kdepak staré české Vánoce! Koho to dnes zajímá? Chudá večeře, dárky v podobě punčoch, pantoflí, školního penálu nebo knížky, venku žebrající koledníci a nudná půlnoční mše. Kdo by si dnes dovoloval podmiňovat množství a kvalitu rozdělovaných dárků slušným chováním vlastní ratolesti, dobrými známkami ve škole nebo plněním potupných domácích povinností, jako je například vynášení odpadkových košů či umývání nádobí? Mládež správně a logicky argumentuje, že bytosti tak šlechetné a altruistické, jakou zajisté Ježíšek je, na podobných hloupostech vůbec nezáleží.
To příprava na staročeské Vánoce začínala už čtyři neděle před Štědrým večerem adventem, vyžadujícím od křesťana odříkání a půst, usebrání a zpytování mysli. Za neposednými dětmi přímo do rodin přicházela Lucie, Barbora a svatý Mikuláš s čertem. Za ranního šera a mnohdy třeskutých mrazů věrní křesťané spěchali do kostelů na roráty a v předvečer Narození Pána našeho Ježíše Krista se postili až do první hvězdy a do jizeb a kostelů kladli slámu, připomínající, že královna nebeská a Matka boží porodila Ježíše na slámě a ve chlévě…
Vánoce našich předků bývaly plné kouzel a vnitřní pohody. Malíř Josef Lada se na svatvečer netěšil kvůli dárkům, neboť ty nikdy pod stromeček nedostával, ale Vánoce jej lákaly krásnou náladou. Ozdoby ze slámy, pozlacená jablíčka, řetězy z barevných papírů a zářící betlémská hvězda. Prostá večeře z černé omáčky, připravené z perníku, sušených švestek, rozinek, mandlí, ořechů a sirupu a „houbový kuba“. Když pod okny začal vytrubovat obecní slouha vánoční koledy, bylo jasné, že se narodil Ježíš Pán. Přinášel evangelickou zvěst o lásce a porozumění mezi lidmi.
Na Vykupitele současníci kladou zcela jiné a vyšší nároky a očekávají, že hravě splní každé vyslovené přání. Dnes už také po Praze nevytrubuje žádný ponocný a uprostřed velkoměsta asi nelze beztrestně klepat bez („Třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes.“), lít olovo, házet na ulici pantoflem, z důvodů prorockých prosekávat led na zamrzlé Vltavě a provozovat jiná půlnoční mystéria a vánoční obyčeje. Doba se mění a jak praví klasik, vymknuta z kloubů šílí, ale Vánoce zůstávají stále stejné. I když vám nepovím, zda pro nastupující generaci stále ještě sedí Ježíšek v nebi na světlém trůnu a posílá dárky hodným dětem po andělích, kteří je přinášejí na zlatých oblacích. O podobné interpretaci Vánoc a boží prozřetelnosti lze pochybovat. Ale jsem přesvědčen, že současný dorost se nemůže příchodu vánočních svátků a radovánek dočkat a těší se na první andělské zazvonění a rozzářený stromeček, jako kdysi ve starém slabikáři Ota a Anuška: „Nejedli, ptali se, hledali: Máme i stromek a cukroví? Ale to mamička nepoví. Cililink! Cililink! Vánoce, Vánoce, ta radost! Hluboká škoda jen, proč nejsou dvakráte do roka?“ Taky jsem si kdysi podobnou otázku kladl. Až o mnoho let později jsem však pochopil, že přes veškerou snahu ten nápor na dárky v nebi prostě a jednoduše nezvládnou. Škoda!   

Hugo Schreiber

Zveřejněno: 09.12.2002 – support@publix.cz
Vytisknout