Vinohradský Národní dům si připomíná 110 let existence

„Vinohradský městský salon“, jak se dnešnímu Národnímu domu na Vinohradech přezdívalo, byl již od svého založení vedle Žofína centrem společenského života Prahy.
O jeho výstavbě rozhodli vinohradští představitelé již v roce 1875, a to na dosud nezastavěných parcelách mezi dnešním nám. Míru a ulicemi Korunní, Blanickou a Slezskou. Projekt byl svěřen domácímu architektovi – městskému inženýrovi A. Turkovi, z jehož dalších prací uveďme např. novorenesanční vodárnu a městskou tržnici. O čtyři roky později, v roce 1879, byla obec Královské Vinohrady dekretem Františka Josefa I. povýšena na město a jejímu rozvoji značně napomohla hospodářská konjunktura. Roku 1893 byl dokončen novogotický chrám sv. Ludmily. Následujícího roku, 10. listopadu 1894, byla v závětří katedrály – na tehdejším Purkyňově náměstí – otevřena po 15 měsících stavebních prací novorenesanční trojkřídlá stavba. Na vnitřní výzdobě se podíleli sochaři Antonín Popp a Josef Strachovský, stropní fresky v reprezentativním hlavním sále vyzdobil příslušník generace Národního divadla Adolf Liebscher. Jak uvádějí historické prameny, souhrnný účet přesáhl tehdy úctyhodnou částku půl milionu zlatých rakouské měny.
V tomto reprezentačním kulturním zařízení se konala místní významná politická shromáždění, spolkové schůze i oblíbené plesy a počítalo se také s tím, že zde bude městská knihovna. Národní dům se ale zřetelně zapsal i do bohaté historie českého filmu a rozhlasu. V roce 1899 zde průkopník české kinematografie Jan Kříženecký promítal své první zdařilé „oživlé obrázky“ (Žofínské lázně, Zmařené dostaveníčko, Poplach k ohni a další), o pět let později zde uváděl své filmy Viktor Ponrepo – než založil v Karlově ulici První pražský biograf. V roce 1923 začal ze stanu ve Kbelích vysílat Radiojournal. Po čase se z tohoto ne příliš vhodného studia odstěhoval, a to do Národního domu na Královské Vinohrady. Vinohradům rozhlas zůstal věrný: od 30. let se jeho hlavní budova nachází na dnešní Vinohradské třídě.
V budově Národního domu sídlily rovněž četné vinohradské spolky a korporace: např. Měšťanská beseda, pěvecký spolek Hlahol, Matice školská, vinohradský Sokol a mnoho dalších. Od roku 1907, kdy bylo otevřeno Vinohradské divadlo, se mohli návštěvníci kavárny a restaurace Národního domu setkat s oblíbenými vinohradskými herci. Zimní útočiště zde také našla Pištěkova operní a operetní scéna, která byla v té době vedle Národního divadla druhým pražským zpěvoherním divadlem. Koncertovala tady nejen Česká filharmonie, ale také orchestr Národního divadla, působilo zde Avantgardní divadlo a oblíbený kabaret Červená sedma. V srpnu 1913 v Národním domě zahájilo svá představení první vinohradské kino Minuta a rok nato zde básník a prozaik Karel Mašek otevřel populární Loutkové divadlo.
V období II. světové války byla veškerá činnost Národního domu zastavena. Po osvobození se stal sídlem Státního souboru písní a tanců a v roce 1955 přešel na základě rozhodnutí ministerstva kultury a ÚRO do majetku Československých drah. Prošel rekonstrukcí a v létě 1959 byl znovu otevřen jako Ústřední kulturní dům dopravy a spojů. Od prosince 1971 byl přejmenován na Ústřední kulturní dům železničářů. Sběratelé z celé republiky znají proslavený Klub sběratelů kuriozit, který dlouho působil ve zdejších klubovnách (1972 – 1992).
Od prosince 1994 se o provoz a nejrůznější kulturní aktivity Národního domu na Vinohradech pro obyvatele MČ Praha 2 i pro celé hlavní město stará soukromá společnost Národní dům – KDŽ s. r. o., jejímž majitelem je Agentura NKL s. r. o. Jana Nekoly.

Text: van, foto: jv a archiv Národního domu na Vin

Zveřejněno: 04.11.2004 – support@publix.cz
Vytisknout