Vším jsem byl rád...


Narodil jste se v Praze? Studoval jste zde a dodnes tu žijete. Cítíte se pražským (vinohradským) patriotem? Nacházel jste v pražských uličkách inspirace pro svá díla?
Narodil jsem se v Plzni, naše rodina tehdy žila v malém městečku Blovice na jih od města. Do Prahy jsem přijel až studovat, a to po maturitě v roce 1957. Po neúspěšném bydlení na privátě ve Lhotce, jsem zakotvil v Černé ulici, o které dnes nedovedu prohlásit, zda leží v Praze 2 či 1. (Tehdy jsem si myslel, že je to Praha 2.) Pak jsem na dlouhá léta přesídlil na Hradčany, na Nový Svět, což byla malá, téměř neuvěřitelná vesnička v centru Prahy, jak vystřižená z neorealistického filmu.
Cítím se pražským patriotem, ale prohlásit, že jsem v pražských uličkách nacházel inspiraci, to se trochu zdráhám. Určitě jsem řadu z nich kreslil či maloval, určitě se v nich udála spousta věcí, které mne poznamenaly, a dokonce jsem v řadě ulic a na řadě míst pořádal své umělecké akce, ale s inspirací je to daleko složitější. To jenom naivní čtenáři věří na jednoduché polibky múz. Jsem Prahou posedlý.
Talent jste podědil po svých rodičích? Kdy jste poprvé zjistil, že se malířstvím a později sochařstvím budete zabývat profesionálně? Kdo byl vaším vzorem, učitelem?
Talent jsem určitě podědil, a to nejen výtvarný. Můj dědeček z otcovy strany byl tesař a uměl modelovat ze sněhu krásné sochy. Otec byl kantor se zvláštní kombinací matematika-kreslení. (Tuto polaritu jsem po něm asi podědil.) Hrál mj. na housle, a to jak v místních šramlech, tak v kvartetu a občas i v symfonickém orchestru. Z matčiny strany to byl můj prastrýc, kterému se přezdívalo pták-ohnivák. Psal vznešené verše a ještě v osmdesáti obtěžoval děvčata, kterým pronajímal místnosti ve svém domku v Horažďovicích.
S mým nadáním to bylo komplikovanější. Nejdříve mě začala zajímat hudba, ve 12 letech jsem skládal legrační šlágry, později disharmonický jazz. Pak jsme s kamarádem psali kovbojku, každý jednu kapitolu. Začal jsem také psát verše a když jsem se začal o víkendech toulat po lesích, naši se zrovna rozváděli, maloval jsem akvarely. V 16 letech jsem vzal otcovy olejové barvy a už jsem byl schopen namalovat normální, tzn. skoro profesionální post-impresionistickou krajinu. Mým prvním učitelem byl můj otec, samozřejmě, ale velmi brzy jsem se jeho jemnému jhu vymkl a objevil řadu dalších, mezi kterými čněla jednoduchá postava Van Gogha.
Předávat své umělecké zkušenosti mladé generaci není jednoduché – učil jste rád? Jak se díváte na nově nastupující generaci výtvarníků?
Stále učím a dělám to opravdu rád. Styk dvou odlišných generací je důležitý pro obě strany. Nevím, co bych odpověděl na Vaši otázku o nově nastupující generaci. Je asi stejná, jako ta předchozí. Někdo je zajímavý, jiný méně, jen jejich situace je vnějšně odlišná. Mají úplně jiné podmínky, nesrovnatelně lepší, než jsme měli my. Může je například učit Knížák.
Mohl byste porovnat úroveň Akademie výtvarných umění před rokem 1989 a po Listopadu?
Nemohl, poněvadž se jedná o dvě zcela rozdílné školy, kde zbyla společná snad pouze budova. Bohužel, časem se ukázalo, že myšlení nových lidí je beznadějně infikováno duchem totality, ale možná, že to není totalitní duch, ale bacil malého čecháčkovství, který si v české kotlině tak dlouze (a asi rádi) pěstujeme.
Proč již nevykonáváte funkci rektora?
Neboť podle zákona smí být rektor volen jen na dvě po sobě jdoucí tříroční období. Já byl zvolen třikrát, v roce 1990 byl zaveden tzv. nultý rok, aby se s dalšími volbami vyeliminovaly lidé ještě přežívající z totality – čili rektořil jsem 7 let, od roku 1990 do 1997.
Šedesátá léta bychom mohli označit jako dobu české avantgardy – která Vaše díla v této době vznikla? Nezabýval jste se pouze malířstvím, ale také fotografováním, literaturou, dokonce filmem. Malování Vám již pro vyjádření svých myšlenek nestačilo?
60. léta byla především ve znamení dematerializace umění. Daleko větší důraz byl tehdy dáván na proces vzniku, než na finální produkt, a proto se z tohoto procesu vyvinulo samostatné dílo – akce (happening, event. performance). Patřil jsem k několika málo desítkám lidí na světě, kteří v této oblasti pracovali, a jsem zastoupen ve všech prestižních světových publikacích. Můj zájem o člověka jako takového vyvolal potřebu oslovovat ho více prostředky, než jen výtvarnými, a proto jsem své aktivity rozšířil i do jiných médií.
Hnutí Fluxus – mohl byste objasnit jeho vznik a hlavní ideu?
Právě ona skupina lidí, o kterých jsem se výše zmínil, byla většinou nazývána Fluxus či byla nějakým způsobem s Fluxem spřízněna. Nejednalo se o žádnou pevnou organizaci, ale o skupinu lidí mezinárodního složení, které zkontaktoval Američan George Maciunas (původem Litevec, dnes již po smrti). Dnes se celé akční hnutí nazývá Fluxus. Chcete-li nějaká jména, tak tedy: Allan Kaprow, Volf Wostell, Joseph Beuys... Ředitelem východní zóny jsem byl jmenován já (to zní honosně!), poněvadž jsem byl tehdy v této oblasti jediný, kdo takto pracoval.
V současnosti pracujete jako generální ředitel Národní galerie. Tato funkce Vás nutí být spíše ekonomem, právníkem atd. Zbývá Vám na vlastní uměleckou činnost vůbec čas?
Času mě zbývá málo, to je pravda, ale na druhé straně to můj život nějak obohacuje. Mám totiž pocit, že dělám práci, která má smysl, která je dokonce velmi nutná, poněvadž v NG přežívají principy totalitní a post-totalitní instituce velmi úporně. Navíc umělec, podle mého názoru, nemusí chodit denně do ateliéru jako do zaměstnání. Takováto každodenní práce vede k inflaci a manýře. Jsem přesvědčen, že pocit díla musí nejdříve v člověku řádně uzrát, aby byl umělec schopen ho nějak smysluplně realizovat.
Poslední dobou se média jen hemží kauzou Národní galerie kontra knihkupectví Marty Železné. Jak k tomuto sporu vlastně došlo a proč?
Došlo k tomu proto, že paní Železná jedná protizákonně. Navíc smlouva, která byla kdysi mezi NG a Společností Franze Kafky, je neplatná. Nechci se už k celé věci vracet, bylo to už snad stokrát řečeno. Nikoho však nezajímá, že NG je jasným vlastníkem objektu, že chce rehabilitovat jeho funkci a vzhled, a to v rámci řádné rekonstrukce probíhající již několik let, že připravuje zakrátko již otevřený památník Franze Kafky a že dokonce v části prostoru Kafkovo knihkupectví ponechává. Jelikož zisk z pronájmu nepůjde paní Železné, ale NG (tedy státu), křičí paní Železná stále silněji. Jde ji totiž (v prvé i poslední řadě) jen o peníze. A Kafka je dobrá zástěrka. Bohužel se náš plachý a stydlivý Pražák stal červeným hadrem, lákajícím tučné turistické i tuzemské býky.
Přestože se dnes na moderní umění příliš finanční prostředky nevynakládají, získá Národní galerie v nejbližší době nějaká nová díla. Jaká?
V druhé polovině roku 1999 získala NG akvizice vrcholových kvalit v ceně 112 milionů korun. I v tomto roce se plánuje nákup akvizic, a to především pomocí sponzorských peněz. Vím, že peněz na kulturu není dost, ale na druhé straně jsem přesvědčen, že velké množství prostředků je používáno neúčelně. Než volání po dotacích, by umělcům prospělo trochu vnitřní pokory. Tahle společnost (a teď myslím celosvětovou) je společností nároků. Každý křičí, že něco potřebuje, po povinnostech se pídí málokdo.
Máte nějaký obraz či sochu v NG nejraději? Kterou a proč? A vlastní dílo, které byste za žádnou cenu neprodal?
Prodám všechno, když to někdo bude chtít, ale on to v Čechách skoro nikdo nechce, alespoň oficiální instituce ne. Mám pocit, že se tu proti mně vytvořilo ekonomické embargo, když se jiný bič nedá najít.
Nemohu říci, že je v NG jedna jediná věc, která ční nad ostatními. Je tam totiž obrovská spousta neuvěřitelných věcí, a bylo by pro mne velmi obtížné zvolit tu jedinou.
Ohlédnete-li se za svými šedesáti lety života, na které období vzpomínáte nejraději?
S Janem Nerudou říkám, že „vším jsem byl rád“, i když mě to někdy pěkně štvalo. Vím však, že se věci nedají vrátit a asi je to dobře, pak bychom byli v životě ještě méně opatrní.
Prozradíte ještě něco ze svého soukromí? Například, máte děti, kolik? Kráčejí ve Vašich uměleckých šlépějích?
O dětech se nedá mluvit. Jsou to už pánové, říkáme jim „dědci“, což jsme jim ostatně říkali už když byli malí, protože nám v některých oblastech připadali nesmírně konzervativní. To už je asi osud naší generace. My po uši v avantgardě, děti inklinují ke konzervatizmu.
Právě teď s námi žijí dva „maxipsi“ – Goliáš a Rambo z rodu Chihuahua. Jsou to vlkodlaci a každého, kdo se k nám přiblíží, bez milosti rozsápou.
Stále trvá Vaše touha vstoupit do politiky? Proč?
Nevím, chvílemi mi to napadá, ale nepřemýšlím o tom. Kdyby taková nutnost vyvstala, asi bych šel. Ne však do politické strany. Nehandrkovat se, jen vykonávat jasnou a co nejprůzračnější práci plnou osobních rizik.
Za rozhovor děkuje

: Eva Bělíková

Zveřejněno: 04.05.2000 – support@publix.cz
Vytisknout