Z devadesátileté historie Jedličkova ústavu (2. díl)


Jedličkův ústav a školy pro mládež s tělesným postižením si letos bude připomínat devadesát let od chvíle, kdy údajně 1. dubna 1913 zahájil svoji činnost. Stejně tak dlouho sídlí tato organizace stále na svém původním místě, v klidném prostředí areálu Vyšehradu, i když jí několikrát hrozilo přestěhování na okraj hlavního města.
Postupně se také ústav rozrůstal na další místa, jeho srdcem však dodnes zůstal objekt V Pevnosti 4. Minule jsme si připomněli počátky Jedličkova ústavu a jeho meziválečnou historii, dnes se podíváme, jak se ústav rozvíjel po válce. Za druhé světové války se Jedličkův ústav vystěhoval do zámečku v Lochovicích. Po válce se sem znovu vrátil, opravila se vybombardovaná ortopedická léčebna, zrekonstruovala Nová budova a po krátké době zde v socialistickém stylu ústav sociální péče pokračoval. Dalších stavebních prací se dočkal v sedm-desátých letech, kdy byl ke Staré budově přistavěn patrový přístavek s novou dílnou pro švadleny; v budově bydleli a přes den se učili především učni několika učebních oborů.
V polovině osmdesátých let minulého století se nad umístěním Jedličkova ústavu zahřmělo. V Radě Národního výboru Prahy se debatovalo o tom, zda letité budovy ještě vůbec opravovat, nebo vozíčkáře z Vyšehradu vystěhovat a postavit jim nový objekt v polích u Hostivaře. Dlužno podotknout, že to nebyl první nápad. Již začátkem 30. let byly zakoupeny pozemky v Krči se snahou vybudovat blízko tamní nemocnice moderní ústav. Záměr z dob první republiky se neuskutečnil kvůli nedostatku financí. Z dnešního pohledu vše dobře dopadlo i v letech osmdesátých, nové zařízení se nestavělo a Jedličkův ústav zůstal tam, kde byl založen. Architekt Vlado Milunič začal připravovat projekt velkolepé přestavby na Vyšehradě. Zadání, bohužel, znělo: velký ústav pro 300 dětí, které jsou soustředěny za komfortními a moderními zdmi Vyšehradu. Studie byla hotova v roce 1989, všude po Čechách však zvonily klíče a naše odborná veřejnost se rychle přiklonila k integraci lidí s postižením do společnosti. Studie zůstala v archivu.
Dnes Jedličkův ústav a školy používají čtyři kamenné budovy; dvě z nich slouží jako internátní domovy pro naše žáky a studenty, jedna byla přestavěna na budovu školní, kterou denně navštěvuje zhruba 140 studentů. V loňském roce byl ke školní budově za 25 milionů korun z peněz naší nadace i hlavního města Prahy přistavěn rehabilitační bazén, na který přispěla finančním darem MČ Praha 2.
Kdysi okrajové místo na mapě Prahy se za téměř sto let změnilo v její střed, a tak naši žáci, kterých sem denně chodí 150 a 80 z nich zde zůstává celý týden, bydlí de facto uprostřed hlavního města. V bezprostřední blízkosti významné památky, vedle tenisových kurtů pražské smetánky. To ve světě vůbec není běžné.

PhDr. Jan Pičman, ředitel JÚŠ

Zveřejněno: 07.02.2003 – support@publix.cz
Vytisknout