Za pravdu, právo a svobodu

Tak znělo celoživotní heslo P. Františka Řezáče (1819 – 1879), které je vytesáno na náhrobku ve staré části Olšanských hřbitovů. Letos o Vánocích, 25. prosince, uplyne 125 let od jeho smrti.
Po vysvěcení na kněze působil Řezáč jako kaplan na několika místech a poté sedm let v různých církevních hodnostech ve Svatováclavské trestnici.
V Re­sslo­­vě ulici na zdi kostela sv. Václava na Zderaze, který jediný byl zachován ze zbořeného vězeňského komplexu, byla v roce 2001 odhalena pamětní deska, připomínající Pražanům tohoto významného reformátora vězeňství a školství v humanistickém duchu.
V roce 1852 vydává Řezáč spis „Vězenství v posavadních spůsobech svých“. Česky psaná studie představuje základní dílo našeho vězeňství 19. století. Důraz kladl Řezáč především na spojení vzdělávání s mravní výchovou. Účinné metody k potírání zločinnosti spatřoval v předcházení trestné činnosti v rámci rodinné, školní a církevní výchovy. Za významnou pokládal pomoc propuštěným vězňům po odpykání trestu. Již tehdy tu zaznívá v současnosti aktuální myšlenka alternativních trestů.
Po následujícím působení v kněžské věznici u sv. Jiří v postavení spirituála se v roce 1863 rozhodl, že se bude plně věnovat školství a obhajobě národních zájmů. Od roku 1855 vydával časopis Škola a život, později pak řadu dalších. Zde také uveřejnil výsledky pracného statistického průzkumu, který na nedostatečném počtu škol s českým vyučovacím jazykem prokázal germanizační snahy rakouské vlády.
Pozoruhodná byla rovněž Řezáčova veřejná činnost. Byl poslancem zemského sněmu a říšské rady, působil v pražské městské radě. To mu umožnilo významně přispět ke zřízení Vyšší dívčí školy a malostranského gymnázia. Po pohřbu svého celoživotního přítele Karla Havlíčka Borovského, kdy vedl smuteční průvod, žil Řezáč pod policejním dohledem. Odstaven a unaven nepřízní rakouských úřadů, odchází koncem roku 1865 do ústraní a stává se po dobu čtrnácti let farářem v Litni u Berouna. Nemoc a zklamání ho přinutily, aby se koncem roku 1879 vzdal správy farnosti a vrátil do Prahy, kde zakrátko umírá.
Řezáčovy myšlenky se staly významnou inspirací při zpracování koncepce českého vězeňství, které se po překonání totalitní minulosti vrátilo po roce 1989 k domácím a evropským humanitním tradicím. Zásluhy v této oblasti jsou oceňovány plaketou s portrétem P. Františka Řezáče.

Text: Marcela Hutarová, foto: archiv Národního muzea v Praze

Zveřejněno: 16.12.2004 – support@publix.cz
Vytisknout