Zajatec Gröbovky

Na samém sklonku 2. světové války, na popeleční středu 14. 2. 1945, svrhly spojenecké bombardéry na Prahu několik set leteckých pum, určených zřejmě Drážďanům. Omyl v navigaci připravil Pražanům šokující zážitek, nálet je naprosto zaskočil. Možná i proto si vyžádal tolik obětí – více než 400 mrtvých a přes tisíc zraněných. Zasaženy byly hustě obydlené části Nového Města, Vinohrad a Smíchova: 93 domů bylo zničeno úplně, 1690 vážně poškozeno. Na onen únorový den vzpomíná vinohradská rodačka.

Gröbovka bývala eldorádem mých dětských her. Stačilo vyběhnout z bytu a mohla jsem si hrát třeba na svědomitou maminku, která projíždí s kočárkem po parku, aby později na lavičce své nemluvně převlékala, nakrmila a uspala pohádkou. Jindy kočárek vystřídala koloběžka, fantasticky zběsile svištící kořeny zvlněnou cestou. Rozložité vysoké stromy Gröbovky přímo vybízely k lezení skoro až do oblak nebo alespoň tam, kam se šestileté dívčí srdíčko opovážilo. Zdánlivě nekonečný park umožňoval dětské fantazii vytvořit si prakticky jakékoliv prostředí, kde lze řídit nablýskaná letadla, prohánět zákeřné piráty a osvobozovat jejich zajatce. Vždy jsem v těchto svých soukromých hrách byla vítězná a vůbec mne nenapadlo, že se sama jednou stanu zajatcem Gröbovky…
To ráno 14. února 1945 začíná stejně jako jiná rána protektorátní doby. Kvůli spojeneckým náletům sice odpadá vyučování, ale i na tohle jsme všichni v těch dnech již zvyklí. Náhradou je pár početních příkladů v kombinaci se čtením z Poupat a pak mne čeká jen spousta času na hraní v parku za oknem kuchyně. Náhle zaslechnu kvílivý zvuk sirény, varující před náletem, který vzápětí střídá siréna mnohem děsivější. Nálet! šššŠŠSS! Ohlušující rána a hrozivé zachvění mne nutí k bezhlavému útěku. Otevírám dveře, ale příšerný tlak z druhé strany dveře přiráží zpět. Tělem mi projíždí palčivá bolest. Pravou ruku mám uvězněnu mezi dveřmi a zárubní. Marně zkouším lomcovat klikou, zkřížené dveře se nepohnou ani o kousek. Připadám si jako liška uvězněná do želez, která si prý v takové situaci dokáže pro osvobození uhryzat tlapu. Já ale jenom bezmocně celou věčnost stojím a dosud nepoznaný strach mi ani nedovoluje se rozbrečet. Pak nějací muži dveře násilím otevírají, jeden z nich mne bere do náruče, odnáší do blízké zahradní restaurace, posazuje na židli a potom odbíhá pryč. Neschopna pohybu se rozhlížím po známém prostředí, které se mi však nyní zdá zcela cizí a nepřátelské. Sedím tu sama v domácím oblečení, mé bačkory zůstaly kdesi v sutinách našeho domu. Kromě mne zde u vzdáleného stolu poblíž východu sedí jen dvě staré ženy v černém. Občas se po mě pokradmu ohlédnou a já s naprostou jistotou vím, že mne hlídají, abych jim neutekla. Dětská fantazie opět začíná fungovat naplno, jenomže po přestálém strachu tak nějak naruby. Stávám se zajatcem Gröbovky. Zatvrzele sedím, přesvědčuji sama sebe, že mě nic nebolí, že ani necítím vůbec žádný hlad a že je všechno pouze strašidelný sen, ze kterého se snad co nejdříve probudím. Ty dozorkyně mi zkoušejí něco říci, ale já hrdě odpovídám zamračením. Pak už je jen ticho, pomalu se stmívá a čas se neuvěřitelně pomalu vleče. Čekáme. Snad na mučivý výslech nebo dokonce na popravu? Náhle na konci cesty zahlédnu mámu s tátou. Spěchají ke mně a já se konečně rozbrečím, mezi vzlyky křičím něco úplně nesrozumitelného, rychle seskakuji ze židle a kolem svých dokonale zaskočených věznitelek prchám vstříc mámině otevřené náruči.

Věra Čepková

Zveřejněno: 04.03.2002 – support@publix.cz
Vytisknout