(str. 5) Dopis z náměstí Míru VII

Pražský svět mého dětství měl střed na náměstí Míru a byl ohraničen Václavským náměstím, Riegrovými sady, Florou, Sborem československé církve, a ulicemi Slovenskou, Francouzskou a Bělehradskou. Václavské náměstí byla brána do velkého světa, v Riegráku jsme sáňkovali, na Floru jsem chodila na soukromé hodiny němčiny k paní profesorce Puchmajerové, do Sboru jsme chodily s maminkou a babičkou, na Slovenské jsme bruslili. Francouzská a Bělehradská byly jakési přirozené, nepsané hranice – výjimečně jsme se za ně vydávali na výpravy, a to bylo pokaždé trochu vzrušující, jako cesta do ciziny. Ještě dnes jsem schopna vybavit si onen chvějivý, dobrodružný pocit, když zajdu třeba do Grébovky nebo na Folimanku.

Časem jsem se dostala nejen do opravdové ciziny, ale i na planetu Amerika, kde mě zpočátku občas napadalo, že Československo je možná jen výplod mé fantazie. (Poznámka pro mladší generace: tehdy se transatlanticky telefonovalo přes operátora a slovo internet neexistovalo.) V roce 1972 přišel do kin film Jatka číslo 5, podle románu Kurta Vonneguta, a mezi Čechoameričany se rychle rozneslo, že části filmu byly natočeny v Praze na Starém Městě. Všichni jsme se hrnuli do biografu a sledovali jsme ty záběry v užaslém vytržení. Slabší povahy slzely dojetím.

Když jsem se po letech vrátila, viděla jsem najednou svět svého dětství jinýma očima. Stará historická Praha se mi vždycky moc líbila, ale Vinohrady byly jen takovou nenápadnou kulisou. A teď najednou jsem chodila ulicemi v užaslém vytržení – a to prosím při těch prvních navštíveních byly fasády ještě bolševicky ušmudlané. Dodnes při svých vinohradských pochůzkách často přibrzdím a začnu se kochat díváním kolem, je to pastelová pastva pro oči. A taky mi v zimních večerech lahodí kontrast mezi teplým osvětlením Vinohradského divadla a chladnou elegancí svaté Ludmily.

+ + + + + +

K tomuto dopisu mě inspirovala diskuse kolem projektu Národní knihovny. Většina příspěvků jsou sice citové výkřiky, namyšlené suverénnosti nebo osobní podpásovky, ale sem tam se v té kakofonii najde inteligentní postřeh či názor. Já sama ještě nevím – někdy mi ta chobotnička připadá docela pěkná, jindy ohavná. Snad kdyby byla napůl skrytá mezi stromy, byl by to zajímavý přírodní útvar. Ale pro děti za pár desetiletí to možná bude už jen nenápadná kulisa.

Jiřina Rybáčková

Zveřejněno: 14.04.2007 – webadmin@praha2.cz
Vytisknout