(str. 5) Osobnost Prahy 2: Petr Uhl

„Se stěhováním manžel souhlasil,“ řekla mi nedávno Anna Šabatová, „ale měl jednu podmínku, nesměli jsme se odstěhovat z Prahy 2.“ Když jsem se ale nedávno s Petrem Uhlem sešla, zjistila jsem, že byl ještě tvrdší. „Vymezil jsem to Sázavskou ulicí, Riegrákem a Apolinářem a ještě jsem připouštěl kousek Nového Města, má identita s tímto místem je velmi silná. A čím jsem starší, tím jsem konzervativnější. Ale abyste si nemyslela, já mám Prahu rád celou, spíš jde o to, že se tady odehrával můj život a když jsem odtud byl vytržený, protože jsem byl odsouzený, jednou na pět let a podruhé na čtyři, moc mi to tu chybělo.“

Petr Uhl – novinář a publicista a také člen Rady pro lidská práva a rytíř řádu České legie – mi jistě promine, když jej nepředstavím všemi tituly a nepřipomenu vše, co udělal a dělá. Vůbec bychom se totiž nedostali k tomu, proč je pro něj Praha 2 takovým magnetem. „Moji rodiče nebyli Pražáci, oba přišli z Polabí,“ začal ochotně vyprávět. „Seznámili se mezi válkami v Praze a bydleli v Nuslích. Když jsem se pak měl v jedenačtyřicátém narodit, najali si větší byt v Anglické ulici, odkud jsem se přestěhoval až před rokem do Londýnské, která je ovšem pro mne zvlášť významná. Cena toho bytu byla vysoká a zaplatili jsme ji hlavně kvůli tomu, že jsem se tu v bývalé porodnici v Londýnské ulici narodil a o sedmnáct let později na gymnáziu naproti maturoval.“ A aby toho nebylo málo, před jedenácti lety Petru Uhlovi právě tady prof. Pavko odoperoval zhoubný nádor v plicích. „Narodil jsem se podruhé, a zase v Londýnské,“ směje se a dodává, že se ulice dříve jmenovala Tunelová. „Ne od tunelování, to jen pod námi vede železniční tunel z Hlavního nádraží do Vršovic a do Nuslí,“ vysvětluje Petr Uhl.

Manželka Petra Uhla, Anna Šabatová, je pracovně vázaná v Brně, děti, které se na něj v pracovně smějí z fotografií, už odlétly z hnízda, a tak dvojkou prochází často sám. „Chodívám do Grébovky a těší mě, že se to tu za posledních patnáct let zvedlo; ulice Jana Masaryka, Záhřebská, Americká… je radost tudy i jen procházet.“ Na dvojce jej ale prý „drží celý jeho život“. Pamatujete, jak se po rozdělení republiky přihlásil k českému i slovenskému státnímu občanství? „Matrika tehdy dostala příkaz, že jsem české občanství pozbyl. Seděli jsme tady na radnici, kde je teď shodou okolností zastupitelem náš syn Michal, a já jim říkal: V kostele sv. Ludmily jsem byl pokřtěn, za rohem v Londýnské jsem se narodil i maturoval a celý život jsem bydlel v Anglické… A oni na to: Jste opravdu starousedlík, ale českým občanem nejste. Až za čtyři roky rozhodl ústavní soud, že to bylo protiprávní. A na základě toho vláda Miloše Zemana prosadila novelu, že bývalý československý občan, který získal nebo získá jakýmkoliv způsobem slovenské občanství, neztrácí české.“

Text: daf, foto: archiv P. Uhla

Zveřejněno: 14.04.2007 – webadmin@praha2.cz
Vytisknout