(str. 5) Velikonoce aneb Je co slavit?

Vážení a milí čtenáři,

mám před sebou úkol napsat velikonoční zamyšlení. Je to úkol složitý, protože každý čtenář nemůže být stejně osloven. V posledních letech se nám začaly objevovat jako houby po dešti různé spolky, které křísí lidové a zapomenuté tradice a ani naše velké město není toho výjimkou. Problém je ten, zda vůbec víme, co těmi zvyky naši předkové vyjadřovali, a zda je tedy případné je křísit. Vždyť naše kultura a civilizace se tak rychle vyvíjí! Existuje-li něco jako pokrok, pak musíme pečlivě studovat především svoji minulost a také ji přijmout.

Velikonoce jsou svátky jarního období. Můžeme je nahlížet jako svátky jara, probuzeného života a jako další „počátek“ nekonečného koloběhu přírodního dění. Z hlediska časového horizontu nám to může stačit, protože víc než předat život další generaci nemůžeme. Ale tím se nám smysl lidské existence zcela nenaplní. Můžeme žít přirozeně mravně, tedy rozumně, a usilovat o konečné blaho pod sluncem a hvězdami, ale ani to nás zcela neuspokojí. Narážím zde na rozdíl mezi pohanstvím a křesťanstvím, mezi tím, co je přirozené a co je nadpřirozené. Kdyby nebylo přirozeného, nebylo by ani nadpřirozeného. To druhé vychází z prvního. Ale naopak to nejde.

Paradoxem křesťanství je víra v život, který, má-li být zachován, musí být zničen. To je ale z přirozeného hlediska nesmysl! Pohanský ideál je rozumnost. Chcete-li žít zdravě, nakupujete biopotraviny. Chcete-li být spravedlivý a dát každému, co mu patří, podporujete „fair trade“. To jistě nemá nic společného s hedonismem a je to rozumné. Chcete-li ale praktikovat křesťanství, pak to znamená přijmout tři mystické ctnosti, kterými jsou víra, naděje a láska, jež člověk dostává jako nerozbalený dárek při křtu. To jsou ctnosti „nerozumné“. Víra je přesvědčení o věcech, které smysly nevnímáme. Naděje doufá, i když jsou věci beznadějně ztracené, a láska znamená, že se odpouští, co je neodpustitelné. Vypadá to, že takové ctnosti jsou pro ty, kteří už jsou ztraceni. Pohanství hledá potěšení v tom, že se každé „já“ nekonečně rozšíří. Křesťanství hledá radost v tom, že své „já“ zredukuje téměř na nulu. V tom je smysl onoho velikonočního paradoxu: aby mohl vzejít nový život, musí ten starý odumřít. „Nemůžeme se“, slovy K. G. Chestertona, „vrátit k ideálu rozumnosti a zdraví, neboť lidstvo objevilo, že rozum nevede ke zdraví. Nemůžeme se vrátit k ideálu pýchy a potěšení, neboť lidstvo objevilo, že pýcha nevede k potěšení.“

Velikonoce nejsou smutné svátky, ačkoliv nám vážnost tématu, na rozdíl od Vánoc, tak může připadat. Jsou to svátky života, a tedy radosti. A všechny ty zvyky a obyčeje jen ukazují na to, že z přirozenosti, chcete-li pohanství, se roste k oslavě života, a to je podstata křesťanství. Život ve své plnosti je nekončící radost. Té se ale dosahuje obětí, kdy něco ztrácím, abych získal. Ať už budete o těchto Velikonocích jen barvit vajíčka, ať se budete procházet po probouzející se přírodě nebo budete symbolicky rozsvěcet velikonoční svíci, pamatujte na to, že jde o oslavu Života, který smrtí nekončí.

Přeji všem čtenářům a obyvatelům Prahy 2 radostné Velikonoce!

Gereon T. Biňovec, farář od sv. Ludmily

Zveřejněno: 14.04.2007 – webadmin@praha2.cz
Vytisknout