(str. 6) Unikátní portrétní galerie Vyšehradské kapituly (VII.): František Kočí (4. 7 1821 – 4. 2 1904)

V Mariánském salonku Nového děkanství je umístěn portrét kněze energického vzezření, držícího v rukou plán průčelí sídla děkanů Vyšehradské kapituly. Je na něm vyobrazen kapitulní děkan František Kočí, rodák z malé osady Chaloupka poblíž Berouna. Františkův otec byl havířem: přesto ale chlapci, který od raného mládí prokazoval výrazné malířské nadání, umožnil studia. Na Akademii byl žákem Františka Tkadlíka a později Antonína Mánesa; mimořádné studium ukončil poté, co zde oba jeho učitelé přestali působit. V roce 1842 ho nacházíme mezi pražskými seminaristy, kněžské svěcení přijal v roce 1846. Na své první umístění si ale musel rok počkat. Nejprve zastával kaplanské místo ve Stříbře, pak v Jesenici (tehdy mu zemřela matka, ke které velmi lnul).

V roce 1853 se Kočí konečně dočkal vlastní farnosti na Sázavě. Odešel tam hlavně proto, aby mohl ve vlastní domácnosti pečovat o otce. Po třech letech začal z vlastní iniciativy a za pomoci farníků opravovat vyhořelý farní kostel. Jeho práce motivovala vlastníka sázavského panství Tiegela z Lindenkronu, aby kolem roku 1860 začal s opravami zámku, tedy bývalých budov sázavského kláštera. Kromě toho byla dokončena oprava fary a farního kostela (bývalého klášterního). Z Kočího iniciativy byla v Sázavě také např. zřízena základní škola, postaral se i o stavbu nové silnice. Takové výsledky nezůstaly ovšem bez povšimnutí: byl zvolen do okresního zastupitelstva v Uhlířských Janovicích, pracoval v České národní straně.

František Kočí však postupoval i v církevních funkcích. Roku 1867 se stal černokosteleckým vikářem a o dva roky později byl zvolen kanovníkem Vyšehradské kapituly. Předcházela ho pověst cílevědomého, se stavební problematikou dobře obeznámeného kněze, který měl kromě toho i poměrně bohaté zkušenosti v národním politickém životě. A takový byl v té době na Vyšehradě zapotřebí. Již v roce 1871 je zvolen finančním administrátorem in temporalibus. Hospodářství kapituly záhy pozdvihl a učinil řadu racionalizačních opatření: zrušil např. tzv. deputátní dvůr na Vyšehradě a přestavěl ho na byty pro zaměstnance, postavil čtyři nové kanovnické rezidence včetně reprezentativního Nového děkanství.

Z dnešního pohledu však vystupuje do popředí skutek, který Františka Kočího zapsal do historie skutečně zlatým písmem. Jde o památku na Vyšehradě pravděpodobně nejvzácnější – o románskou rotundu sv. Martina. Byla zrušena za Josefa II., devastována vojenským erárem a od roku 1850 přeměněna na byty. Původně měla být zbořena. Kočí začal o jejím odkoupení jednat s vojenskou správou ihned po svém ustanovení hospodářským administrátorem. Teprve v roce 1875 byla rotunda vykoupena a v roce 1878 začala její nákladná rekonstrukce do dnešní podoby. Za jeho vlastní peníze byla v bazilice např. vyzdobena kaple sv. Františka, pořízena kazatelna, zakoupeno 12 vzácných svícnů pro hlavní oltář a zaplacen cyklus maleb ze života sv. apoštola Pavla v presbytáři.

V roce 1888, po úmrtí tehdejšího kapitulního děkana Jana Berkovce, byl František Kočí zvolen děkanem kapituly. Účastnil se dále budování Vyšehradu. Poslední čtyři roky života byl však většinou v důsledku vážné choroby upoután na lůžko. Nemohl se zúčastnit ani slavnostního otevření chrámu 29. června 1903. Své nemoci podlehl 14. února 1904. Pohřben byl ke svým spolubratrům do nové kapitulní hrobky na Vyšehradském hřbitově.

Text: JUDr. Jan Kotous, foto: archiv Vyšehradské kapituly

Zveřejněno: 16.04.2007 – webadmin@praha2.cz
Vytisknout