(str. 8) Fejeton: Tak si to přeberte

Každé zaměstnání, kterým člověk projde, ho něco naučí, bez ohledu na to, zda jde o práci zajímavou a pestrou, nebo zda je ona práce jen způsobem, jak si vydělat na živobytí. Kdysi jsem pracovala v jisté sportovní redakci. Odtud jsem si odnesla do dalšího profesního i osobního života, krom jiného, i jedno zásadní poučení. Nepoužívat, pokud to jen trochu jde, zájmena a jiná pomocná slovíčka. Redaktoři (obzvláště ti mladší) přímo číhali na nadbytečná zájmena, aby je obrátili ve dvojsmysl. Pak se radostně pásli nad způsobenými rozpaky a historka o tom, jak se ta či ona kolegyně červenala, kolovala nejen redakcí, ale i sazárnou a korektornou.

Zájmena, příslovce a příslovečná určení jsou opravdu zrádná a mnohdy se stávají prubířským kamenem trpělivosti, pozornosti, bystrosti, pohotovosti a taktu ve vzájemné komunikaci. Začne to tím, že někdo vypráví o setkání se svými přáteli. Vůbec nejlepší je, když kamarádů bylo nejméně pět a posluchač je osobně nezná. Vlastně ani pořádně neví, jak se jmenují. Ale setkání bylo tak zajímavé, že vypravěč má neodolatelné puzení okamžitě a komukoliv sdělit, co všechno se dozvěděl. Petr se rozvedl, takže ona nepřišla (když se posluchač soustředí, tak pochopí, že ona je Petrova bývalá manželka, čili dřív s ním na setkání chodila). On řekl, ať si on z toho nic nedělá, život jde dál (tady je jasné, že první on je další z kamarádů, druhý samozřejmě Petr). Ve vyprávění se, k posluchačově nelibosti, promítají další „oni“ či „ony“. A když je důsledný a hlavně zvědavý, klade doplňující otázky typu: kdo, kde, kam, kdy a proč? Tím se ovšem vystavuje riziku, že ho vypravěč bude pokládat za nevychovance či tupce (to je ten lepší případ). V horším případě se dotyčný urazí a chudák zvídavý posluchač se už nikdy nic nedozví, protože jemu přece nemá cenu něco vyprávět… Pokud jste v roli posluchače, máte určitou možnost, jak mít tuto prekérní situaci pod kontrolou. Je to přikyvování, proložené vhodnými citoslovci. Lze doporučit reakce typu: fakt?, opravdu? to snad není možné…! Ovšem pozor, abyste to nepřehnali. Například slůvka jejda, vskutku a jemináčku se moc často v běžném hovoru nevyskytují a mohla by působit nevěrohodně. Pokud jste schopni vysledovat rytmus vyprávění, tak vám zařazení těchto drobných připomínek vaší neutuchající pozornosti nebude činit větší obtíže. Zbytkem svého vědomí se můžete věnovat mezinárodní situaci, vlivům lidské činnosti na změnu klimatu, blížící se uzávěrce, neutěšenému stavu svého konta nebo plánu nastávajícího víkendu. Sice se také nic nedozvíte, ale budete považováni za pozorného posluchače. Musíte se ale smířit s tím, že se povídání tohoto typu už nezbavíte. Za bonus můžete považovat, že vlastně neztrácíte čas, protože si v duchu vyřešíte mnoho svých vlastních problémů.

Někdy se zájmenům, příslovcím či příslovečným určením nevyhneme, ale opravdu se vřele přimlouvám za to, aby bylo jejich používání pečlivě zvažováno v úředním styku. Úředníci, ať už mají jakékoliv vady, jsou také jenom lidé. Se svými přáteli se můžete do krve pohádat o tom, kdo je „von“ nebo „voni“. Ale úředník se s klientem takto dohadovat nemůže. Musí klást výše zmíněné doplňující otázky a snažit se, aby byl tento proces nejen taktní, ale i dostatečně rychlý. Jako názorný příklad na závěr mohu uvést dvě věty. Upozorňuji, že byly skutečně vysloveny, a domnívám se, že by zasloužily vytesat do kamene, či namalovat na hedvábí. To aby bylo jejich poselství zachováno pro příští generace.

Voni mi řekli, že mě tam nepustí, protože není úřední den, tak tam máte zavolat a vyřídit to.“

Voni říkali, že to posílali v pondělí, ale tam nic není, tak kdy to pošlete...?“

Eva Vlachová

Zveřejněno: 16.04.2007 – webadmin@praha2.cz
Vytisknout